Douglas SBD Dauntless

Porovnání strojů XBT-1 a XBT-2 (SBD)

Douglas SBD Dauntless byl zkonstruován již před válkou, ovšem počátky jeho vývoje lze vysledovat až do roku 1934, kdy začal vývoj, jež vyvrcholil výrobou neúspěšné série bombardéru Northrop BT-1. První stroje SBD-1 byly vyrobeny v roce 1940. Celkem z montážní linky sjelo 57 strojů, které byly zařazeny k jednotkám námořní pěchoty. Počátkem roku 1941 následovlo 87 kusů SBD-2, jež se během roku 1941 objevily u jednotek námořnictva, operujících z letadlových lodí.

Letouny SBD první a druhé varianty byly relativně pomalé a zranitelné. Jeho hlavní zbraní byla puma o hmotnosti do 730 kg nesená pod trupem. Letoun byl vyzbrojen dvojicí pevných nesynchronizovaných kulometů ráže 12,7 mm pro střelbu vpřed a jedním kulometem ráže 7,62 mm, který obsluhoval střelec-radista-pozorovatel. Nepříliš výkonný motor také "Dauntlessům" nedovoloval žádné nadstandardní dynamické vlastnosti.

Proto ještě před vstupem USA do 2.sv.války spatřila světlo svět varianta SBD-3, opatřená základními bezpečnostními prvky, jako byly samosvorné nádrže a částečné pancéřování pilota. Zadní střelec měl nyní k dispozici dvojici kulometů ráže 7,62 mm. Náhradu za nepříliš výkonný motor se ovšem nalézt nepodařilo. I přesto byl SBD-3 zařazen do služby u námořnictva, kde zcela nahradil SBD-2, jež byly následně přeřazeny k námořní pěchotě. Celkem bylo vyrobeno 584 kusů varianty SBD-3, na jejíchž bedrech ležela takřka veškerá tíha námořních leteckých bojů v prvním roce války v Tichomoří.

Varianta SBD-4 byla prakticky totožná s SBD-3, jediným rozdílem bylo nahrazení dvanáctivoltové elektrické soustavy dvacetičtyřvoltovou. Vyšší výkon umožnil montáž pomocného elektrického čerpadla paliva a protilodního radaru. Vyrobeno bylo 780 kusů.

Nejpočetnější verzí Dauntlessu byl SBD-5. Počátek výroby spadá do roku 1943. Ani výkonnější motor nedokázal příliš vylepšit malé výkony SBD, ten ale i nadále zůstával obávaným nepřítelem, zejména pro japonské námořnictvo. Celkem bylo vyrobeno 2965 kusů SBD-5, který se také stal první a současně jedinou verzí SBD, kterou provozoval jiný uživatel, než bojové jednotky USA. Konkrétně s nimi operovali piloti novozélandského letectva, letci z Letectva Svobodných Francouzů a po válce také piloti Mexika.

Výroba Dauntlessů končí počátkem léta 1944 variantou SBD-6. Tato nejvýkonnější verze byla vyrobena v počtu 450 kusů a sloužila opět výhradně u amerických jednotek. Je důležité uvést, že v roce 1944 již dávno neměly být letouny SBD ve výrobě, ale vzhledem k problémům při nasazení jeho nástupce, letounu Curtiss SB2C Helldiver, bylo nutné typ podržet ve výrobě i v době, kdy již výrazně zaostával za nepřátelskými typy. I přesto bojoval až do konce války v Tichomoří a ještě v roce 1945 dosahoval určitých úspěchů.

Kromě námořních SBD, firma Douglas upravila svůj střemhlavý bombardér také pro potřeby americké armády. Ta jej zavedla jako Douglas A-24 Banshee. V řadách armádního letectva si však tento typ nezískal ani zdaleka takovou slávu a respekt, jako jeho námořní sourozenec. Bylo vyrobeno 953 kusů verzí A-24, A-24A a A-24B lišících se víceméně jen detaily.

Letouny Douglas SBD Dauntless se zapsaly do historie zejména díky jejich úspěchům proti Japonsku. Při bitvě v Korálovém moři se jim podařilo potopit letadlovou loď Šohó. Daleko větší proslulosti se jí podařilo dosáhnout v bitvě u Midway, kde Dauntlessy potopily čtyři japonské letadlové lodě a jeden křižník, což znamenalo obrat ve válce v Tichomoří.

Dauntlessy nad hořícím japonským křižníkem Mikuma 6. června 1942

• Francie Francie
  • Aéronavale
  • Armée de l'air (A-24)
• Chile Chile
  • Chilské letectvo (A-24B)
• Maroko Maroko
  • Marocká pouštní policie
• Mexiko Mexiko
  • Mexické letectvo (A-24)
• Nový Zéland Nový Zéland
  • Royal New Zealand Air Force
• Spojené království Spojené království
  • Fleet Air Arm (pouze testy)
• Spojené státy americké Spojené státy americké
  • United States Navy
  • United States Marine Corps Aviation
  • United States Army Air Forces (A-24)