Douglas DC-4E

Projekt začal vznikat v roce 1935 na základě požadavků United Air Lines,[2]^:s.17 s cílem vyvinout mnohem větší a pokročilejší typ nahrazující Douglas DC-3, ještě před tím než první DC-3 vzlétl.[3]^:s.122 Projekt vzbudil dostatečný zájem i dalších aerolinek, takže k United Airlines se připojily i American Airlines, Eastern Air Lines, Pan American Airways a Transcontinental and Western Air (TWA)[p 1] a poskytly 100 000 dolarů každá na pokrytí nákladů vývoje. S nárůstem nákladů a komplexity typu ale Pan Am a TWA své fondy stáhly, protože daly přednost typu Boeing 307, u něhož se očekávaly nižší náklady.[1]^:s.267

S plánovanou kapacitou až 42 cestujících (ve třinácti řadách po dvou sedadlech na každé straně uličky), nebo 30 při lůžkové úpravě (podobně jako u typu Douglas DST) mohl DC-4, jak byl typ zpočátku označován, přepravit až dvojnásobné množství cestujících než DC-3, a byl také prvním velkým dopravním letounem s příďovým podvozkem. Mezi další inovativní prvky patřilo použití pomocných zdrojů napájení, posilovače řízení, klimatizace kabiny a použití palubního elektrického systému užívajícího střídavý proud. Pro sériové stroje bylo plánováno použití přetlakové kabiny. Trojité svislé ocasní plochy umožňovaly využití existujících hangárů a přitom poskytovaly dostatečnou plochu pro umožnění vzletu pouze se dvěma funkčními motory na jedné straně letounu. Půdorys křídla byl podobný DC-3, s šípovitou náběžnou hranou a téměř přímou odtokovou hranou. Pohon zajišťovaly čtyři čtrnáctiválcové hvězdicové motory Pratt & Whitney R-2180-A Twin Hornet, které byly instalovány rozbíhavě od podélné osy letounu, zejména jejich vnější dvojice.[1]^:s.266–268

Prototyp (sériové číslo 1601, imatrikulace NX18100) bez problému poprvé vzlétl 7. června 1938 z letiště Clover Field v kalifornské Santa Monica, pilotován zkušebním pilotem Carlem Coverem. Menší problémy během letových zkoušek však oddálily udělení certifikátu typové způsobilosti až do 5. května 1939. V roce 1939 pak začal být stroj United Airlines užíván pro interní zkoušky a hodnocení typu. 6. června 1939, během letu nad Daytonem v Ohiu, byl jeho pasažérem i Orville Wright. Ačkoliv letoun byl relativně bezproblémový, jeho komplexní systémy se ukázaly finančně náročnými na údržbu, a výkony typu byly nižší než očekávané, zejména po zvýšení počtu cestujících na 52 a nárůstu vzletové hmotnosti na 65 000 liber (29 484 kg).[1]^:s.267

Projekt byl tedy opuštěn v prospěch o něco menšího, lehčího a méně složitého čtyřmotorového typu s jednoduchou svislou ocasní plochou, a kratším rozpětím křídla. Tento typ také nesl označení DC-4, což vedlo k zpětnému přeznačení původního projektu na DC-4E (E jako Experimental). Ten byl koncem roku 1939 odprodán Imperial Japanese Airways, které v té době nakupovaly americká letadla za účelem zkoumání jejich technických parametrů a kopírování použitých technologií. DC-4E byl v Japonsku podroben důkladnému zkoumání, a stal se základem pro vývoj neúspěšného bombardéru Nakadžima G5N.[1]^:s.268 Japonský tisk sice krátce po zakoupení oznámil, že letoun havaroval v Tokijském zálivu, ale ve skutečnosti byl tajně zkoumán vojenskými a průmyslovými odborníky u společnosti Nakadžima.[4]^{:s.18, 49-50}

Nový DC-4E před terminálem United Airlines na letišti Oakland.

• Japonské císařství
  • Imperial Japanese Airways
• Spojené státy americké Spojené státy americké
  • United Airlines

Údaje podle publikace McDonnell Douglas Aircraft since 1920, Vol. 1[1]^:s.266–268

Douglas DC-4E

• Osádka: 3
• Kapacita: 42 cestujících
• Rozpětí: 42,14 m (138 stop a 3 palce)
• Délka: 29,74 m (97 stop a 7 palců)
• Výška: 7,48 m (24 stop a 6 palců)
• Nosná plocha: 200,207 m² (2 155,01 čtverečních stop)
• Prázdná hmotnost: 19 307 kg (42 564 liber)
• Vzletová hmotnost: 27 896 kg (61 500 lb)
• Maximální vzletová hmotnost: 30 164 kg (66 500 lb)
• Pohonná jednotka: 4 × vzduchem chlazený dvouhvězdicový motor Pratt & Whitney R-2180-S1A1-G Twin Hornet
• Výkon pohonné jednotky: 1 450 hp (1 080 kW)
• Vrtule: stavitelné třílisté kovové