Don DeLillo

Soudobými kritiky je Don DeLillo označován za jednu z hlavních postav literární postmoderny. Sám DeLillo se zmínil, že největší vliv na jeho tvorbu a vývoj má „abstraktní expresionismus, zahraniční filmy a jazz". Mnoho DeLillových knih (zejména Bílý šum) zesměšňuje akademický život a zkoumá témata nespoutaného konzumerismu, moderního intelektualismu, undergroundových konspirací, rozpadu a znovusjednocení rodiny a příslibu znovuzrození skrze násilí. V několika románech DeLillo zkoumá zvětšující se viditelnost a efektivitu teroristů jako společenských hráčů a s tím související odsunutí toho, co nazývá tradiční rolí umělců (zejména spisovatelů) v sociálním diskurzu (romány Player, Mao II, Padající muž). Dalším opakujícím se motivem v DeLillově díle je nasycení masmédií a jejich role ve formování simulakra, které slouží k vytržení události z kontextu a k jejímu pozměňování a k vyprázdnění jejího původního významu (Podsvětí, Bílý šum, Padající muž). Téma psychologie davu a kapitulace jednotlivců společné identitě rozebírá v několika románech (Podsvětí, Mao II a Padající muž).

Mnoho anglicky píšících autorů jako např. Bret Easton Ellis, Jonathan Franzen a David Foster Wallace označilo DeLilla jako svou inspiraci. Literární kritik Harold Bloom jej označuje za jednoho z hlavních amerických romanopisců své doby, společně s Thomasem Pynchonem, Philipem Rothem a Cormakem McCarthym, i když Bloom zpochybňuje klasifikaci DeLilla jako postmoderního spisovatele. Na dotaz zdali s tímto označením souhlasí, DeLillo odpověděl: „Nereaguji. Ale raději nejsem škatulkován. Jsem spisovatel, tečka. Americký spisovatel."