Dolindo Ruotolo

Dolindo se narodil do chudé rodiny jako páté z jedenácti dětí. Neobvyklé jméno, znamenající bolest, dostal od svého otce.[1]

Po rozvodu rodičů v roce 1896 začal Dolindo, spolu s bratrem Eliášem, navštěvovat školu pro řeholní kněze-misionáře. V roce 1903 požádal, aby se mohl stát misionářem v Číně. Jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že: „tuto touhu má sice od Boha, avšak nebude mučedníkem krve, ale srdce“.[2]

Dne 24. června 1905 obdržel kněžské svěcení, o den později sloužil svou první mši. Začal působit jako učitel gregoriánského zpěvu v Tarentu, nicméně jeho nadřízený jej před jeho žáky soustavně shazoval. V důsledku toho byl Dolindo přeložen do Molfetty. Jeho nadřízený v novém působišti, otec Volpe, byl přeložen do města Katánie a na Dolinda připadlo zkoumání případu ženy jménem Serafína, která měla jistá nadpřirozená vidění. Její vidění již jednou zkoumal právě otec Volpe, a to s pozitivním výsledkem. Dne 3. září 1907 přijela Serafína do města Giovinazzo, které se nachází nedaleko Molfetty. Během osmi dní vedla rozhovory s otcem Dolindem, který byl také přítomen jejím extatickým stavům. Žena o těchto stavech vypověděla, že měla vidění svatého Ducha v podobě dítěte. Dolindo o událostech, které pozoroval, napsal pozitivní posudek, který dále postoupil nadřízeným v Neapoli. Ti však v popisovaných událostech spíše než vizionářství, spatřovali heretické sklony, a proto byl dne 29. října 1907 povolán do Neapole. Bylo mu zakázáno nadále se případem zabývat, rovněž mu bylo zakázáno veřejné kněžské působení (tento zákaz platil i pro o. Volpeho). Zároveň byl 4. prosince 1907 předvolán do Říma, kde byl následující 4 měsíce vyšetřován inkvizicí.[3]

Protože i po dlouhých výsleších nehodlal změnit svou výpověď, byl suspendován a podroben sérii psychiatrických vyšetření, aby se zjistilo zda netrpí duševní poruchou. Byl shledán zdravým, suspenze byla zrušena a byl odeslán do Neapole, kde mělo dojít k vyloučení z řad misijních kněží. Po svém návratu byl považován mnohými za blázna, o jeho případu negativně referoval i místní tisk. Dne 15. května 1908 odešel v důsledku společenského nátlaku z řádu sám a vrátil se domů. Během následujících třech roků se podrobil exorcismu, a ačkoli nebyl učiněn žádný pozitivní nález, byl on (i o. Volpe) považovaný za kacíře.[3]

Dne 22. prosince 1909 sám zažil nadpřirozené zjevení. V kostelní sakristii měl zjevení Ježíše Krista. Dolindo se odstěhoval do Rossana, odkud písemně žádal své známé preláty, přátele a svědky svých nadpřirozených zážitků, aby jej podpořili v chystané revizi přezkoumání jeho případu. Rehabilitace dosáhl 8. srpna 1910. Již v prosinci roku 1911 byl opět povolán k vyšetřování inkvizicí (od roku 1908 již byl nazvána jako Posvátná kongregace Svatého oficia) a umístěn do vyšetřovací cely pro kněze. V roce 1921 byl postaven před církevní soud, na kterém byly odsouzeny jeho rozhovory s Kristem, které si dle závěrů soudu vymyslel. Teprve 17. července 1937 byla jeho vidění církevně potvrzena a on byl rehabilitován.[3]

Ani v pozdějších letech se mu nevyhnuly nepříjemnosti, zejména ústrky ze strany jak církevních nadřízených, tak od veřejnosti. Mnohým také vadila jeho celoživotní dobrovolná chudoba. Roku 1960 v důsledku cévní mozkové příhody ochrnul na levou polovinu těla, zejména v té době se pak věnoval psaní teologických textů. Otec Dolindo zemřel na následky zápalu plic 19. listopadu 1970. V roce 1997 byl započat kanonizační proces.

Otec Dolindo sestavil na základě prožitých zjevení tzv. úkon odevzdání se tak, jak mu jej nadiktoval Ježíš Kristus. Rozdělením textu vznikla novéna odevzdanosti, která koresponduje se způsobem Dolindova žití. Text této modlitby on sám aplikoval a doporučoval jako způsob proti úzkosti a trápení.[4]