Papežská neomylnost

Implicitní víra v církev sahá do daleké minulosti, avšak dogmaticky byl tento názor vyjádřen až Prvním vatikánským koncilem roku 1870 v dogmatické konstituci Pastor aeternus. V katolické teologii představuje papežská neomylnost jeden ze způsobů, jakými je v církvi garantována Duchem Svatým neporušenost nauky.

Vyhlášení dogmatu bylo přijato velmi odmítavě nekatolickou veřejností a i mezi katolíky byly reakce různé — někteří jej přijali s nadšením, jiní nadšeni nebyli a odpor dalších vedl až k odštěpení starokatolické církve.

Ideu papežské neomylnosti nikdy neuznávaly pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané jsou přesvědčeni, že celé první tisíciletí po Kristu nic takového v Církvi neexistovalo. Podle názoru pravoslavných^[zdroj?] uzurpuje dogmatem o neomylnosti římský papež postavení, které má v Církvi pouze Duch Svatý.

Učíme a definujeme jako Bohem zjevené dogma: když římský pontifex mluví ex cathedra, to jest když vykonávaje službu pastýře a učitele všech křesťanů definuje svou nejvyšší apoštolskou autoritou nauku o víře nebo mravech, kterou má dodržovat celá církev, pak se s pomocí Boží, přislíbenou mu ve svatém Petru, těší oné neomylnosti, jíž chtěl mít božský Vykupitel vybavenu svou církev, když bude definovat nauku o víře nebo mravech; proto jsou definice téhož římského pontifika samy sebou, nikoli na základě souhlasu církve, nezměnitelné.

Dogma o papežské neomylnosti v žádném případě neznamená, že by kterýkoli osobní názor papeže byl považován za oficiální a závazné stanovisko celé církve. Ve skutečnosti bylo dogma o papežské neomylnosti až dosud (2021) v praxi uplatněno pouze jedenkrát, a to při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950.