Disociace (psychologie)

Za autora konceptu disociace je považován francouzský filosof a psycholog Pierre Janet (1859–1947).[16] Na rozdíl od jiných koncepcí disociace (jako například Freudova pojetí v rámci jeho psychoanalytické teorie) ji Janet nepovažoval za obranný mechanismus.[17][18] Podle Janeta docházelo k disociaci pouze u jedinců s vrozeným oslabením mentálního fungování, ve stresu náchylným k hysterii. I přesto, že se v mnoha jeho případových studiích objevovaly traumatické zážitky, Janet disociaci nikdy nepovažoval za obranu proti těmto zážitkům – právě naopak, trval na tom, že se jedná o jakýsi mentální nebo kognitivní deficit. Trauma považoval za jeden z mnoha stresorů, které mohou zhoršit už tak narušenou „mentální efektivitu“ hysterického jedince a spustit záplavu hysterických (dnes „histriónských“ či „disociativních“) symptomů.[16][19][20][21]

Přestože byla v posledních dvou desetiletích devatenáctého století disociace středem zájmu, zejména v Anglii a ve Francii, s příchodem nového tisíciletí tento zájem rychle opadl.[16] Dokonce i Janet přesměroval svoji pozornost k jiným problematikám, zato v Americe zájem o disociaci mezi lety 1890 a 1910 vrcholil, jak je patrné z díla Williama Jamese a mnoha dalších bostonských psychologů. Nicméně i v Americe zájem o disociaci kvapem ustoupil pod náporem akademického zájmu o psychoanalýzu a behaviorismus. Po velkou část dvacátého století se disociací zabýval jen málokdo a diskutovat se o ní znovu začalo až v souvislosti s publikací neodisociační teorie Ernesta Hilgarda (1977) a s publikační činností dalších autorů v 80. letech 20. století, kteří se věnovali mnohočetné poruše osobnosti.

V posledních letech zájem o disociaci jakožto klinický jev stoupá v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou, disociativní poruchou identity a kontroverzí, která je s ní spojená, a také v souvislosti s neurozobrazovacími technikami a relevantními populačními výzkumy.[22]

Z historického hlediska je možné zmínit ještě jeden z kořenů psychopatologického konceptu disociace, a to koncept Eugena Bleulera, který zkoumal disociaci ve vztahu ke schizofrenii.[23]

K diagnostikování disociace se nejběžněji používá Škála disociativních prožitků (Dissociative Experiences Scale). Jádrovými symptomy disociativních poruch jsou podle DSM-IV depersonalizace, derealizace a psychogenní amnézie.[24] V běžné populaci zaznamenalo 60–65 % respondentů z klinického hlediska nezávažné disociativní prožitky, což svědčí o jejich vysoké prevalenci.[25] Dále se k diagnóze a zhodnocení míry disociace používá SCID-D (strukturovaný klinický rozhovor).

Disociace je často popisována jako jeden ze souboru symptomů zažívaných některými oběťmi nejrůznějších traumat z dětství (včetně fyzického a psychického týrání či pohlavního zneužívání).[26][27] Tato tvrzení podporují i výzkumná zjištění o korelační souvislosti disociace a traumat prožitých v minulosti.[28] Disociace se velmi často objevuje u traumatizovaných osob, zároveň však existuje mnoho jedinců, kteří prožili nějaké trauma, a přesto žádné disociativní symptomy nevykazují.[29]

Disociace v dospělosti v kombinaci se zážitkem jakéhokoli zneužívání v dětství či jinými zážitky interpersonálního násilí přispívá k narušení vzorců rodičovského chování, které může dále přispívat k cyklické povaze domácího násilí a způsobených traumat.[30]

Symptomy disociace na bázi prožitého traumatu mohou zahrnovat depersonalizaci, emoční oploštělost, apatii nebo amnézii týkající se vzpomínek na traumatickou událost. Na teoretické rovině může disociace v případě závažného traumatu představovat dočasně efektivní obranný mechanismus. Z dlouhodobého hlediska je však disociace spojována se snížením schopnosti psychického fungování a přizpůsobení jedince.[27] Další symptomy často pozorované spolu s disociací u obětí traumatických událostí zarhnují úzkosti, PTSD, nízké sebevědomí, somatizační obtíže, deprese, chronické bolesti, selhávání v interpersonálních vztazích, abúzus látek, sebepoškozování a suicidální myšlenky nebo jednání.[26][27][31] Tyto symptomy mohou být často prezentovány jako zdroje obtíží a maskovat tak skutečné jádro problému.[26]

V rámci klinické populace byla zjištěna souvislost mezi vysokou mírou disociativních symptomů (včetně amnézie vztahující se ke konkrétním vzpomínkám na trauma) a zneužíváním v dětství - obzvlášť chronickým zneužíváním s počátkem v nízkém věku.[32][33] V neklinickém vzorku populace dospělých žen byla nejčastěji zvýšená míra disociace uváděna v souvislosti s pohlavním zneužíváním před 15. rokem věku výrazně starší osobou.[34] Korelace byla zjištěna také s fyzickým týráním a pohlavním zneužíváním v dětství.[35] Míra disociace se přímo úměrně zvyšovala s rostoucí závažností pohlavního zneužívání.[36]

Přehledový článek z roku 2012 podporuje současnou hypotézu, že nedávno prožité trauma může ovlivňovat jedincovo hodnocení vzdálenější minulosti, měnit minulé prožitky a vést ke stavům disociace.[37]

Psychoaktivní látky mohou často navodit dočasné disociativní stavy. Mezi látky s disociativními účinky patří například ketamin, oxid dusný, alkohol, tiletamin, marihuana, dextrometorfan, PCP, metoxetamin, šalvěj divotvorná, atropin a ibogain.[38]