Ketamin

Ketamin na začátku 60. let 20. století objevil Calvin Stevens z Wayne State University. V 70. letech už byla látka používána na bojištích války ve Vietnamu, už tam se však začaly objevovat zprávy o zvláštních halucinacích v období, kdy pacienti přicházeli k vědomí. Od ketaminu se v humánní medicíně rychle ustoupilo a dnes ho využívají hlavně veterinární lékaři.[3] Od 80. let se však ketamin zneužívá jako klubová droga (ač v menším rozsahu než metamfetamin či extáze).[3]

Ketamin je disociativní anestetikum. Na rozdíl od ostatních anestetik stimuluje kardiovaskulární i dechové centrum a je potentním analgetikem.^[zdroj?] Myorelaxace je slabá, naopak tonus horních cest dýchacích je zachovaný (nedochází k zapadnutí jazyka). Spolehlivého účinku je dosaženo i po nitrosvalovém podání. Účinek nastupuje rapidně, většinou do tří minut po podání, jelikož ketamin je až 10× více liposolubilní než thiopental. Tyto vlastnosti ho předurčuji k použití v medicíně katastrof, protože je bezpečný i v rukou nevyškoleného anesteziologa. Širšímu použití v klinické praxi zabraňují nežádoucí účinky, zejména vysoký výskyt psychických fenoménů – děsivé sny, dezorientace, senzorické a percepční iluze. Tyto mají pravděpodobně podklad v redistribuci a pomalém uvolňování ketaminu z tukových tkání (viz tiopental). Mírně zvyšuje nitrolební tlak.

Ketamin se obvykle aplikuje intravenózní nebo intramuskulární injekcí. V humánní medicíně se občas používá jako anestetikum u dětských či naopak starších pacientů (u nichž má zřejmě méně vedlejších účinků než ostatní látky tohoto typu), vždy však v kombinaci se sedativy, aby se zabránilo halucinacím.[3] Zkoumá se také jeho využití při léčbě alkoholismu, závislosti na heroinu, léčbě deprese nebo bolestí.[4] Ve veterinární medicíně se ketamin používá hlavně v kombinaci s xylazinem k anestezi nebo analgezi u koček, psů a jiných malých zvířat (90 % ketaminu prodaného legálně v USA jde do veterinárního lékařství[3]).

Ketamin se zneužívá pro své disociativní účinky podobné účinkům fencyklidinu (PCP) a dextromethorfanu (DXM). Účinek trvá od 45 minut do několika hodin, ale osoba se cítí v pořádku až přibližně za 24–48 hodin. Aplikuje se v této souvislosti injekčně, šňupáním nebo kouřením. Vyvolává ketaminový trip, projevující se např. halucinacemi, pocity depersonalizace, derealizace a oddělení od vlastního těla.[5] Ve vyšších dávkách vede disociace k extrémním stavům typu "k-hole" až "ego death", tj. pocit splynutí mysli s okolním světem, např. má člověk pocit, že je nehmotná entita vznášející se vesmírem ^[zdroj?]. Na rozdíl od jiných látek s halucinogenními účinky (psychedelických tryptaminů a fenethylaminů^[zdroj?]) může vyvolat poměrně silnou psychickou závislost, zvlášť pokud je zneužíván soustavně.[3] Subanestetická dávka má rychlý, ale přechodný antidepresivní efekt, neboť dojde k indukci synaptogeneze přes mTOR a efekt je blokován rapamycinem. John Lilly a David Woodard (mimo jiné) rozsáhle psali o svých vlastních psychonautických zkušenostech s ketaminem.[6]^:s.288–295

Chronické užívání ketaminu může vést ke zhoršení kognitivních funkcí včetně paměti. [7]

V roce 1989 profesor psychiatrie John Olney publikoval, že ketamin způsobil nezvratné změny ve dvou malých oblastech mozku pokusných krys. Nicméně, zrovna tyto dvě oblasti člověka a krysy se svými metabolickými procesy značně liší, tudíž ten samý proces nemusí u člověka probíhat. [8][9][10]

První širší, dlouhodobá studie uživatelů ketaminu zjistila, že lidé často zneužívající tuto látku (nejméně 4 dny v týdnu a zároveň 20 dní v měsíci) jsou více depresivní a mají zhoršené různé úseky paměti včetně verbální, krátkodobé a vizuální. U méně častých uživatelů ketaminu (užití 4 dny v měsíci) nebyly na poli pozornosti, paměti a psychické pohody zjištěny rozdíly vůči kontrolní skupině. Stejně na tom byli bývalí uživatelé ketaminu. To podporuje názor, že méně časté užívání ketaminu nezpůsobuje kognitivní deficit a že kognitivní deficit u častých uživatelů je vratný při abstinenci. Ovšem bývalí uživatelé, častí i ti méně častí, měli vyšší skóre v testu bludných příznaků než kontrolní skupina. [11]