Disociativní porucha identity

Symbol Disociativní poruchy identity, jehož cílem je zvýšit povědomí o tomto onemocnění.

Příznaky DID zahrnují přítomnost dvou nebo více odlišných osobnostních stavů doprovázených neschopností vzpomenout si na osobní informace, nad rámec toho, co se považuje za normální zapomnění. Mezi další symptomy patří ztráta identity, ztráta v čase, pocitu sebe sama a vědomí.[10]

Disociace je obranná reakce mozku, kdy jedinec není schopen se vyrovnat s určitou stresovou situací. Při této situaci se člověk dostane do tzv. disociativního stavu, kdy částečně ztratí vědomí a nedokáže vnímat čas.[11] Tento stav je často doprovázen tiky.[12]

Po prožití traumatu mozek DID pacienta vytvoří tzv. vnitřní svět (inner world), ve kterém „žijí“ alternativní identity, tzv. alteři (alters).[13] To celé spolu s hostitelem (jedincem trpícím DID) tvoří jeden DID systém. Vytváření alterů je obranný mechanismus, kdy se člověk již sám nedokáže vyrovnat s prožitým traumatem. Počet alterů může být od jednoho až po desítky.[11]

Alternativní identity

Kniha Roberta Louis Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda je známý příběh s příkladem mnohočetnosti osobnosti.

V praxi to vypadá tak, že když se DID člověk dostane do stresové situace, přejde do stavu disociace a poté se „do popředí“ dostane jeden alterů (tzv.switching), který nadále ovlivňuje veškeré chování člověka. Těmto situacím se přezdívá spouštěče, každý alter reaguje na jiný spouštěč, který může být pozitivní (hudba, jídlo) a nebo negativní (hádka, velký hluk, strach).[14] Alteři mohou mít různý věk, sexualitu, přízvuk a celkově jiný charakter než hostitel systému. [15]

V současné době je stále obtížné diagnostikovat tuto poruchu, jelikož neexistuje univerzální shoda na definici disociace. [17] Kritéria vyžadují, aby byl dospělý člověk opakovaně kontrolován dvěma nebo více alternativními identitami, doprovázenými výpadky paměti, které nejsou způsobeny alkoholem, drogami nebo jinými zdravotními stavy, jako jsou komplexní parciální záchvaty.[18] Při diagnostice u dětí nesmí být symptomy zaměňovány s imaginativní hrou.[19] Diagnóza je obvykle prováděna klinicky vyškoleným odborníkem, jako je psychiatr nebo psycholog, prostřednictvím klinického hodnocení, rozhovorů s rodinou a přáteli a zvážení dalšího pomocného materiálu. DID pacienti se někdy mohou setkat s odmítnutím léčby ze strany odborníků, zejména proto, že pro některé neexistuje hmotný důkaz; proto se disociativní poruchy někdy označují jako „nemoci skrytosti“.[20][21]