Dihydrogen monooxid

• 1. dubna 1998 oznámil člen australského parlamentu, že zahájí mezinárodní kampaň proti používání dihydrogen monooxidu. Zprávu otiskla Německá tisková agentura.
• V roce 2006 byla na kašnu v americkém městě Louisville v Kentucky umístěna cedule, že voda obsahuje vysoký obsah vodíku, a to za účelem zabránění vstupu, neboť široká veřejnost kašnu používala jako bazén.
• V roce 2007 napsal novozélandský poslanec Jacqui Dean ministru zdravotnictví Jimu Andertonovi dopis, v němž se dožadoval odpovědi, zda expertní komise pro léky již vydala k DHMO své odborné stanovisko (podobný žert také provedla o šest let dříve jeho poslanecká kolegyně Sue Kedgley, zvolená za stranu zelených).
• 1. dubna 2009 oznámil kanadský poslanec Andrew Scheer, že bude usilovat o zákaz používání dihydrogen monooxidu ve všech státních budovách.
• Během finální fáze finských parlamentních voleb v roce 2011 byla v rámci volební kalkulačky kandidátům položena otázka, zda by v případě zvolení byli pro zákaz DHMO. 49 % kandidátů odpovědělo, že by takový návrh podpořilo.
• Kalifornští radní hlasovali o zákazu umělohmotných kelímků, protože jeden z radních zjistil, že se při jejich výrobě používá právě DHMO.[6]

Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC), která vydává pravidla pro pojmenovávání chemických sloučenin, umožňuje pro sloučeninu sumárního vzorce H₂O použití triviálního názvu voda, případně systematického názvu oxidan (koncovka -an značí hydridy) či oxid vodný (tedy český překlad dihydrogen oxidu).[7] Tyto názvy se však mezi vědeckou ani laickou veřejností nepoužívají a nejrozšířenější je název voda.