Didelphodon

Didelphodon ("zub vačice opossum") byl rod pravěkých vačnatců, žijících v období pozdní křídy (stupeň maastricht, asi před 69 až 66 miliony let) na území západu Severní Ameriky. Zkameněliny tohoto asi metr dlouhého savce byly objeveny v souvrství Hell Creek (Montana), Lance (Wyoming) a Scollard (Alberta).[1]

Didelphodon
Stratigrafický výskyt: Svrchní křída, před 69 až 66 miliony let
Rekonstrukce kostry didelfodona
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Podtřídavačnatci (Marsupialia)
ŘádAmeridelphia
ČeleďStagodontidae
RodDidelphodon
Marsh, 1889
Typový druh
Didelphodon vorax
Marsh, 1889
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Druhy

V současnosti jsou rozlišovány tři druhy tohoto rodu: D. vorax, D. padanicus a D. coyi. Při velikosti menšího psa představoval didelfodon jednoho z největších známých savců druhohor (větší byl zřejmě jen čínský Repenomamus). Tvar dentice nasvědčuje tomu, že šlo o aktivního predátora s širokým spektrem potravy. Přímým předkem tohoto rodu mohl být mírně geologicky starší rod Eodelphis z geologického věku kampán (před 84 až 72 miliony let).[2]

Čelistní stisk

Vědecká studie z roku 2016 ukázala, že tito savci měli velmi silný stisk čelistí. V poměru ke své velikosti (hmotnost asi do 5 kilogramů) měl didelfodon dokonce silnější stisk na jednotku plochy než má dnes hyena nebo kterýkoliv jiný savec. To malému pra-vačnatci zřejmě otevíralo lepší možnosti k obstarávání potravy.[3]

V populární kultuře

Didelphodon se objevuje ve vědeckém trikovém dokumentu Putování s dinosaury (6. díl: Konec dynastie), kdy je prezentován jako jezevci podobný oportunista, pojídající například i vejce tyranosaura.

Reference
  1. Socha, V. (2019). Legenda jménem Tyrannosaurus rex. Pavel Mervart, ISBN 978-80-7465-369-8. (str. 271-273)
  2. Alexandria L. Brannick & Gregory P. Wilson (2020). New Specimens of the Late Cretaceous Metatherian Eodelphis and the Evolution of Hard-Object Feeding in the Stagodontidae. Journal of Mammalian Evolution, 27: 1-16. doi: https://doi.org/10.1007/s10914-018-9451-z
  3. http://www.sciencedaily.com/releases/2016/12/161208090322.htm

Literatura
  • Alexandria L. Brannick & Gregory P. Wilson (2018). New Specimens of the Late Cretaceous Metatherian Eodelphis and the Evolution of Hard-Object Feeding in the Stagodontidae. Journal of Mammalian Evolution. doi: https://doi.org/10.1007/s10914-018-9451-z
  • Clemens, W. A., Jr. (1979). Marsupialia. Mesozoic mammals: the first two-thirds of mammalian history. J. A. Lilligraven, Kielan-Jaworowska and W. A. Clemens, Jr. Berkeley, University of California Press: 192-220.
  • Cifelli, R. L., Z.-X. Luo, et al. (2004). Mammals from the Age of Dinosaurs: Origins, Evolution and Structure. New York, Columbia University Press.
  • Gregory P. Wilson, Eric G. Ekdale, John W. Hoganson, Jonathan J. Calede, Abby Vander Linden (2016). A large carnivorous mammal from the Late Cretaceous and the North American origin of marsupials. Nature Communications, 7: 13734 doi: 10.1038/ncomms13734
  • Lauren B. DeBey and Gregory P. Wilson (2017). Mammalian distal humerus fossils from eastern Montana, USA with implications for the Cretaceous-Paleogene mass extinction and the adaptive radiation of placentals. Palaeontologia Electronica 20.3.49A: 1-93.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.