Denětice

Název vesnice je odvozen z osobního jména Zdeňata ve významu ves lidí Zdeňatových. Původní variantou názvu tedy byly Zdenětice, ale první písmeno považované za předložku bylo časem vypuštěno. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Denetice (1454), Tenetitze (1541), w Deneticzych (1543), ve Denieticzych (1561), Deneticzy (1623) nebo Tenetitz (1787).[3]

Ačkoliv se běžně uvádí, že první písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1454,[3][4] je možné, že vesnice byla založena waldsasenským klášterem již ve dvanáctém století. Ve čtrnáctém století ji spolu s dalšími vesnicemi v okolí získal grünhainský klášter. Během husitských válek husité klášter roku 1429 přepadli a zmocnili se i Denětic, ale později je klášteru vrátili. Poté vesnici získal do zástavy král Jiří z Poděbrad. Jeho následovník, král Vladislav Jagellonský, ji zastavil Benešovi z Veitmile († 1496), kterému ji klášter za 1400 uherských zlatých vyplatil. Po zrušení kláštera v roce 1533 převzal příjmy z klášterních vsí na českém území Albrecht Šlik. Vedl o ně spor s Johannem Fridrichem Saským.[5] Jejich pře skončila až roku 1549, kdy český klášterní majetek převzal král Ferdinand I.[6]

Ve druhé polovině šestnáctého století se Denětice staly součástí chomutovského panství. Po mocenském pádu Jiřího Popela z Lobkovic byly spolu s jeho ostatním majetkem zabaveny, a přestože v nich žilo jen pět poddaných, oceněny na 8 950 kop grošů. Před bitvou na Bílé hoře byly rozděleny na tři části. Jednu vlastnilo město Žatec, další patřila k ahníkovskému panství Jana Jindřicha Štampacha ze Štampachu a třetí byla součástí velemyšleveského statku Jana Mikuláše Hochhauzera z Hochhauzu, majiteli zámku Jezeří. Jan Jindřich Štampach a Jan Mikuláš Hochhauzer se zúčastnili stavovského povstání, za což jim byl zkonfiskován majetek. Velemyšleveskou část poté koupili chomutovští jezuité. Podle berní ruly z roku 1654 byla vesnice v dobrém stavu. Žili v ní jen čtyři sedláci, kteří měli dohromady patnáct potahů, dvanáct krav, dvacet jalovic, 36 ovcí, 41 prasat a dvacet koz. Na polích se pěstovalo žito a pšenice.[6]

Jezuité svou část roku 1669 prodali svobodnému pánovi z Klebelsberku, který ji připojil k hrušovanskému panství, a roku 1739 celé panství koupilo město Chomutov. Zbývající dva dvory v Deněticích patřily od roku 1695 Václavu Negronikovi z Riesenbachu, ale později i ty přešly do majetku Chomutova, a město tak získalo celou vesnice. Ve druhé polovině osmnáctého století se vesnice značně rozrostla. Zatímco v roce 1756 v ní stálo jen šest domů, roku 1787 jich bylo devatenáct. Kromě nich ve vesnici býval panský dvůr a severně od ní stával mlýn.[6]

Provoz na trati Chomutov – Lužná u Rakovníka byl zahájen roku 1871,[6] ale denětická zastávka byla vybudována až později. Ve vesnici nebyla škola, a děti musely chodit do školy v Hrušovanech. K elektrické síti byla vesnice připojena díky Elektrárenskému družstvu Denětice až ve třicátých letech dvacátého století.[7] Po druhé světové válce poklesl počet obyvatel na polovinu předválečného stavu, a dále klesal, až se vesnice téměř vylidnila.[4] V roce 2001 v ní byl obydlený jediný dům.[7]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 94 obyvatel (z toho 47 mužů), kteří byli kromě šesti Čechoslováků německé národnosti. Všichni se hlásili k římskokatolické církvi.[8] Podle sčítání lidu z roku 1931 měla vesnice 91 obyvatel německé a sedm československé národnosti, kteří s výjimkou pěti lidí bez vyznání patřili k římskokatolické církvi.[9]

Železniční zastávka v roce 2011

Po zrušení poddanství se Denětice roku 1850 staly samostatnou obcí,[6] kterou zůstaly až do roku 1960, kdy byly připojeny ke Střezovu. Spolu s ním se 14. června 1964 staly částí obce Březno.[11]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Deněticích žilo sedmdesát voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[12]

Ve vesnici stávala obdélná kaple s plochým stropem z první poloviny devatenáctého století[13] a u železniční zastávky býval památník s nápisem 4 soldats français de ľarmée napoléoninne.[14] Asi 150 metrů východně od vesnického mlýna údajně vyvěral pramen kyselky, ale pravděpodobně šlo jen o slabě nasycenou vodu sloučeninami hnědouhelných vrstev.[15]