Demiurg

Řecké démiurgos (od démos, lid a ergon, dílo) původně znamenalo jak řemeslníka, tak také umělce – člověka, který veřejně vystupuje a vykonává veřejnou službu, jako například lékař nebo zpěvák. Později znamenalo i výrobce a řemeslníka, ale také správce veřejných záležitostí. V Platónově mýtu je to tvůrce, který ovšem netvoří sám, nýbrž podle daného vzoru.

V dialogu Timaios Platón vypráví mýtus o původu světa, kde hraje hlavní roli demiurg.[1] Je to jakýsi vrchní stavitel Vesmíru, který tak zhmotňuje vzor, jak jej vidí ve věčných idejích. Tak například čas, který vznikl současně s Vesmírem, je podle Timaia „pohyblivý obraz věčnosti“.

Na Timaiův mýtus navázal Plótinos i pozdější hermetické spisy, které vznik světa představují jako proces emanace, v němž demiurg zastává roli prostředníka mezi Bohem a hmotným světem. V řecké Bibli (Septuagintě) se slovo nevyskytuje, protože představa démiurga odporuje biblické představě Božího stvoření slovem (Gn 1, 1 (Kral, ČEP)). Jednou se vyskytuje v Listu Židům (Žd 11, 10 (Kral, ČEP)), kde se ovšem užívá jako metafora o Stvořiteli, v Plotinově významu hraje významnou roli v díle Filóna Alexandrijského. Podobná představa se vyskytuje i v kabale a později znovu ožila v humanismu i v německém romantismu.[2]