Deira

Název království je britonského[pozn. 2] původu z keltského daru znamenající „dub“ (v moderní velštině derw).[1] V tomto případě by název znamenal „lid (řeky) Derwent“. Předpokládá se, že pochází od řeky Derwent protékající touto oblastí a z latinského jména římského města Derventio Brigantium[1][2] (nyní Malton v hrabství Severní Yorkshire).

Anglo-saská království

Území Deiry sahalo od ústí řeky Humber k řece Tees a od pobřeží Severního moře až po západní konec Yorkshirského údolí (Vale of York).[3] Tato oblast se nachází v současném distriktu East Riding of Yorkshire.

První písemná zmínka o království Deira se dochovala v latinském spise Historia Brittonum, za jehož autora je pokládán velšský mnich Nennius, a týká se Ællova předka Sœmela (Sœmila), jenž „byl první, kdo Deiru odtrhl od Bernicie“, což podle historiků může znamenat, že vymanil Deiru z britonské moci.[4] Toto je vlastně jediná zmínka o královské dynastii v Deiře před 7. stoletím.

Prvním vládcem Deiry známým podle jména byl Ælla, o němž benediktinský mnich Beda Ctihodný píše ve svém díle Chronica Majora z roku 725 jako o jejím králi v době příchodu misie sv. Augustina v roce 597.[5] Jeho nástupcem byl král Æthelric. V roce 604 napadl Deiru bernicijský král Æthelfrith, zabil krále Æthelrika, vypudil Ællova syna Edwina do exilu a oženil se s Edwinovou sestrou Achou.[5] Edwin našel útočiště u krále Východní Anglie Rædwalda, který ho přesvědčil, aby přijal křesťanství. Potom mu pomohl vrátit se na deirský trůn, když porazil krále Æthelfrithe v bitvě u řeky Idle.[5] Edwin se také stal vládcem Bernicie. Jeho vláda byla úspěšná a skončila až bitvou na Hatfield Chase, kde byl král Edwin poražen spojenými vojsky Mercie, vedenými králem Pendou, a Gwyneddu, vedenými králem Cadwallonem ap Cadfanem.[6]

Edwinovou smrtí skončilo také spojení Bernicie s Deirou. Po Edwinovi se stal vládcem Deiry jeho bratranec, Æthelrikův syn Osric.[6] Po jeho smrti v bitvě s gwyneddským králem Cadwallonem byly trůny Bernicie a Deiry opět v rukou jednoho vládce – Æthelfrithova syna Oswalda.[6] Král Oswald byl roku 641/642 zabit v bitvě u Maserfieldu mercijským králem Pendou. Oswaldův bratr a nástupce král Oswiu měl potíže s udržením moci nad Deirou, která se nakonec vrátila k Ællovu potomku králi Oswinovi.[6] Nicméně bernicijský král Oswiu se neustále pokoušel znovu získat moc nad Deirou, a když to nešlo jinak, nařídil Oswinovu vraždu.[7] Navzdory tomu se mu úplně nepodařilo chopit se v Deiře moci a nepomohlo ani to, že se oženil s Edwinovou dcerou Eanfled.[7] Vládcem Deiry se jako závislý vládce stal jeho synovec Œthelwald. Po bitvě u řeky Winwæd, ve které podkrál Œthelwald stál na straně poraženého mercijského krále Pendy, se král Oswiu znovu krátce stal vládcem Deiry. Nebyl tam však oblíbený a rozhodl se proto obnovit závislé království pod vládou svého syna Aldfritha.[7] Podkrál Aldfrith však měl separatistické tendence, což bylo patrné zejména v náboženské otázce, když se rozhodl upustit od iroskotské liturgie ve prospěch liturgie latinské dříve, než to udělal jeho otec na synodu ve Whitby.[7] Král Oswiu odstavil Aldfritha od moci a jeho další osud není znám.

Po Oswiuově smrti převzal vládu v Northumbrii jeho syn Ecgfrith. Rozhodl se znovu oddělit Deiru jako závislé království a její trůn svěřil svému mladšímu bratru Ælfwinovi. Král Ecgfrith ho tímto krokem chtěl pravděpodobně připravit jako svého nástupce, neboť sám byl bezdětný.[8] Když byl podkrál Ælfwine zabit mercijským vojskem vedeným králem Æthelredem v bitvě na řece Trent roku 679, obě království se znovu spojila pod vládou jednoho krále, krále Ecgfritha.[8]

Rok 679 je považován za skutečný počátek sjednocené Northumbrie, protože už nikdy potom neměly Bernicie a Deira samostatné vládce.[pozn. 3][8]