Důl Zwierzina VII

Důl Zwierzina VII (Důl Strojní, německy Maschienen Schacht) byl černouhelným dolem v Polské (Slezské) Ostravě a patřil měšťanskému těžíři Josefu Zwierzinovi (1775 – 1858).[1]

Důl Zwierzina VII
Souřadnice49°49′57,12″ s. š., 18°19′13,44″ v. d.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Josef Zwierzina využil volných míst mezi kutacími poli hraběte Wilczka a hraběte Salma a zahájil v roce 1838 kutací práce v budoucím dobývacím poli v Polské (Slezské) Ostravě. 4. prosince 1839 mu byly, na základě kladných výsledků kuteb, propůjčeny první dvě důlní míry. Značný počet kutacích děl, vyhloubených v zájmovém prostoru, které byly polohově rozptýleny na daném území, se staly základem sporu mezi hrabětem Wilczkem a J. Zwierzinou. Spory se vedly dlouhou dobu a byly vyřešeny až za Johanna hraběte Wilczka (1837 – 1922). Na základě intervence kutnohorského c. k. distriktního horního soudu 24. ledna 1848 byl spor vyřešen demarkační a deliminační smlouvou, ve které kromě vymezení hranic byla dohodnuta i vzájemná výměna důlních jam, propůjček a důlních práv.[2][3]

Josef Zwierzina zahájil kutné práce na základě kutného povolení z 5. ledna 1839. Vlastní důl byl založen v roce 1847. Kutná jáma VII byla přebudována v roce 1847 na jámu těžní víceúčelovou. Kutací práce probíhaly od roku 1838 až do roku 1856.

V roce 1863 po překonání 42 m pokryvu byla jáma zahloubena do sloje Mohutný.

V roce 1877 jáma VII prošla první modernizací a rekonstrukcí.

Po smrti Josefa Zwierziny v roce 1858 přešlo důlní pole do vlastnictví jeho dědiců, kteří v roce 1878 založili těžířstvo pod názvem Zwierzinovo kamenouhelné těžířstvo ve Slezské Ostravě

Na přelomu 19. a 20. století byla těžba ukončena.[1]

Stroje a strojní vybavení dolu

Na jámě VII byl v roce 1863 instalován jednoválcový parní stroj se setrvačníkem a předlohou o výkonu 35 HP, vyrobený ve Vítkovických železárnách. Hřídel lanových bubnů těžního stroje byl spojen s vodní pumpou, pokud byly lanové bubny v pohybu tak současně čerpadlo čerpalo důlní vodu.

Jáma Zwierzina VII byla zároveň i jámou výdušnou. Jáma byla svislou přepážkou rozdělena na část těžní a část větrní. Podzemními překopy byly doly J. Zwierziny propojeny a vytvořen systém větrání. Jámou č. II a těžním oddělením jámy č. VII byly nasávány úvodní větry a jámou Františka a větrním oddělením jámy VII výdušné větry vyvedeny nahoru. Přirozené větrání (tah výdušných větrů) bylo podporováno větrnou pecí umístěnou v jámě. V roce 1864 byla tato pec příčinou požáru těžní budovy.

S ostatními doly J. Zwierziny měla i společné odvodnění. Čerpací stanice byla na jámě č. II.

V roce 1877 byl instalován ventilátor soustavy Rittinger s oběžným kolem o průměru 1 m. Ventilátor zabezpečil odsávání stejného množství větrů jak v letním tak i v zimním období. Ventilátor poháněl jednoválcový stojatý parní stroj se setrvačníkem o výkonu 8 HP.

V roce 1861 byly Zwierzinovy doly napojeny na Báňskou dráhu.

Těžba

V roce 1863 jáma procházela po 42 m nadložím do uhlonosného karbonu, v 95 m prošla slojí Mohutný a v hloubce 115,7 m (1. patro) otevírala sloj Juno, později byla prohloubena na konečnou hloubku 127,8 m[p. 1] až do sloje Uránie. Jámový stvol byl ve výdřevě obdélníkového průřezu. Těžily se sloje jakloveckých vrstev ostravského souvrství. Dobývalo se stěnováním s částečnou zakládkou a piliřováním na zával. Protože jáma byla neefektivní, byla na ní kolem roku 1900 ukončena těžba, provoz zastaven a jáma zlikvidována. V letech 1956 – 1960 byly z dolu Michálka dobývány ochranné pilíře jámy VII jakloveckých slojí č. 9, 10, 11, a 12.[3]

Údaje o dolu

dle[4]

Název Druh jámy Založení Hloubka jámy

[m]

 Těžba Vytěženo Likvidace Dobývací pole

[ha]

 Poznámka
Zwierzina VII kutací, víceúčelová 1839 127,8 1858 – 1900 nevykazována samostatně po 1900 10 1 jáma,

2 patra

Odkazy

Poznámky
  1. Dle Katalogu jam OKR z roku 1970 bylo 2. patro v hloubce 127,1 m (+ 106,38 m)

Reference
  1. KOLEKTIV. Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. [s.l.]: Anagram, 2003. ISBN 80-7342-016-3. S. 38, 39, 205, 206.
  2. Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. Moravská Ostrava: [s.n.], 1928. S. 20.
  3. Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 157, 158.
  4. MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 193.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.