Cryptosporidium

Cryptosporidium je rod jednohostitelských kokcidií kmene Apicomplexa vyskytujících se u savců, ptáků a plazů.[1]

Cryptosporidium
Oocysty Cryptosporidium parvum při imunoflouerescenci
Vědecká klasifikace
Doména	Eukaryota
(nekategorizováno)	Chromalveolata
Podkmen	výtrusovci (Apicomplexa)
Třída	Conoidasida
Podtřída	kokcidie (Coccidiasina)
Řád	Eucoccidiorida
Podřád	Eimeriorina
Čeleď	Cryptosporidiae
Rod	Cryptosporidium Tyzzer 1907
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Všechna vývojová stádia se vyvíjí intracelulárně, tj. uvnitř buňky, ale extracytoplazmaticky, tj. uvnitř vlastní parazitoforní vakuoly. Parazitují v buňkách sliznic, nejčastěji trávicího systému, méně často ve výstelce dýchacího systému, v játrech, slinivce břišní, žlučníku, na oční spojivce aj.[1]

Při nepohlavním množení, tzv. merogonii, dochází k tvorbě dvou odlišných typů merontů. Typ I. obsahuje 6–8 jader. Po dozrání z každého jádra vzniká merozoit a ten napadá další slizniční buňku. V následující generaci vznikají opěty meronty I. typu nebo morfologicky odlišné meronty II. typu, které produkují pouze 4 merozoity.[1]

Při následné gametogonii, tj, pohlavním množení, se většina vzniklých zygot vyvíjí v tzv. silnostěnné oocyty, které sporulují v parazitoforní vakuole hostitelské buňky. Tyto oocysty odcházejí ze zažívacího traktu trusem. Část tzv. tenkostěnných oocyst zažívací trakt neopouští, snáze praskají a uvolněné sporozoity opakovaně zahajují endogenní cyklus – merogonii (autoinfekce). Oocysty měří mezi 2–10 µm. Oocysty kryptosporidií obsahují 4 volně uložené sporozoity a poměrně velké reziduální tělísko. Nemají mikropyle a jejich stěna je téměř bezbarvá. Jsou téměř kulaté, silně světlolomné.[1]

Endogenní vývoj probíhá v tenkém střevě. Oocysty jsou pozřeny s potravou, vodou, z vnějšího prostředí nebo inhalovány vhodným hostitelem. Sporozoity pronikají slizničními buňkami zažívacího traktu. Mají však schopnost se uvolňovat z oocysty i spontánně, což částečně vysvětluje, proč kryptosporidie mohou infikovat tkáně mimo zažívací trakt, např. oční spojivku či dýchací systém. Prepatentní perioda je různě dlouhá, zpravidla 2–10 dní a to jak v závislosti na hostitelském druhu, ale i na druhu kryptosporídií.[1]

Diagnostika se provádí ze vzorků trusu, resp. stolice (u lidí), často se využíví koncentrační metody dle Sheathera. Dále je možné detekovat oocysty v nátěrech trusu s následným barvením oocyst barvením dle Ziehl-Nielsena, negativním barvením dle Heineho, barvením dle Baxbyho et al. nebo barvením dle Miláčka a Vítovce. Posmrtně lze oocysty diagnostikovat v histologických řezech a seškrabech sliznice tenkého střeva. Po barvení v hematoxilin-eozinu se kryptosporidie jeví jako drobná, sférická tělíska o velikosti 2–5 um, nacházející se v zóně kartáčového lemu střevních slizničních buněk, kde se barví bazofilně (toto platí u druhů parazitujících u savců). Oocysty lze detekovat také pomocí imunofluorescence s využitím monoklonálních protilátek (MAbs). Dále lze užít techniky PCR nebo RFLP (Restriction Fragment Lenght Polymorpism, fingerprinting) metodu u získaných izolátů C. parvum.[1]

Teplota a vlhkost umožňují oocystám dlouhou dobu životaschopnosti, zůstávají infekční až po dobu 1 roku. Oocysty kryptosporidií spolehlivě ničí peroxid vodíku a chlordioxid, vysoké teploty (65 °C po 20 minut) a zmrazení. Ozonizace vody také napomáhá devitalizaci oocyst kryptosporidií. Jejich vitalitu také ovlivňuje UV záření, přičemž přirozené sluneční záření se tak stává váznamným faktorem, který dezinfikuje vnější prostředí.

K terapii se užívá podpůrná a symptomatická léčba. Užití rehydratačních roztoků je nezbytné k zamezení dehydratace postiženého organismu. U telat často včasné podání kolostra od hyperimunizovaných krav může symptomy onemocnění zmírnit. U plně imunitně vybavených jedinců tura domácího dochází často k samovyzdravení (tzv. fenomén selfcure). K preventivní aplikaci i terapii onemocnění u lidí a zvířat byly ověřovány salinomycin, sulfaquinoxalin, amprolium, dinitolamid a paromomycin. U telat byla zkoušena i perorální vakcinace oocystami. Specifická terapie však dosud není vyřešena.[1]

Druhy Cryptosporidium hominis a C. parvum genotyp 1 jsou významnými parazity člověka. Přenáší se nejčastěji kontaminovanou vodou, zeleninou, přímým kontaktem s infikovaným jedincem, jakož i dalšími cestami. U lidí způsobuje akutní průjmové onemocnění a bolesti břicha, které u imunokompetentních lidí odezní zpravidla do týdne. U imunokompromitovaných jedinců (např. HIV pozitivní) je průběh závažnější, průjmy jsou chronického charakteru a nemoc může končit i fatálně.[2]

Další běžné druhy jsou Cryptosporidium muris, Cr. bailey, Cr. meleagridis, Cr. saurophilum, Cr. serpentis.[1][3]