Coriolanus (Cikker)

Cikker psal operu v letech 1970 až 1972, libreto si - jako u všech oper z pozdního období - vytvořil sám na základě literární předlohy. Shakespearovu tragédii přitom značně zkrátil (jeho 5 dějství a 29 obrazů směstnal do 3 dějství a 17 obrazů), přičemž vynechal zejména bojové scény, které jsou v opeře zastupovány scénami příprav na vojenská tažení a návratu z nich.[1] Tím však libreto není zbaveno násilných scén; naopak například scény lynčování tribunů se odehrávají přímo na jevišti, zatímco u Shakespeara se o nich jen vypráví.[2]

Coriolanův charakter je prokreslen mnohoznačněji a zejména emotivněji: je to pyšný a ctižádostivý římský patricius, ale též milující syn, manžel a otec, jsou to jeho vášně a vnitřní rozpory, které jej vyvedou na vrchol slávy a následně k pádu.[3][4] Jeho hlavním protihráčem se v opeře stává římský lid, který je na scéně přítomen více než titulní hrdina a je významným hybatelem děje (i když zdaleka ne pouze kladným, naopak jeho se ukazuje jeho lehkověrnost, vrtkavost a násilnost).[3][5] Poněkud upozaděna (ale též zlidštěna) je postava hrdinovy matky Volumnie a naopak vyzvednuta postava jeho manželky Virgilie.[6][4] Některé vedlejší postavy byly vypuštěny, na některých místech byl však děj i rozšířen tam, kde tím bylo možné využít ryze operních prostředků (ansámbly, sbory).[6] Zatímco řada Shakespearových referencí na pozdně římské reálie padla za oběť škrtům, antickou atmosféru příběhu posílily citace Eurípida, Sofokla a Palladia.[6]

Celkově je Cikkerova úprava velmi zdařilá. Děj sestává z poměrně krátkých obrazů (což s sebou nese značné inscenační nároky), z nichž nepárové vždy slouží jako jakási intermezza. Dějová linie vrcholí na konci 2. a začátku 3. dějství, zatímco etické vyvrcholení nastává v závěru opery.[7][8]

Stejně jako jiné Cikkerovy opery je Coriolanus symfonická opera, v níž těžiště hudby spočívá v orchestru.[9] Oproti jeho bezprostředně předcházejícím operám je však zpěvnější, zpěváci mají kantilénové úseky, byť krátké.[6] Novinkou v Cikkerově operním díle je velká úloha, kterou přiděluje sboru; jeho party jsou také interpretačně velmi náročné.[10] Orchestrální sazba je lehčí a průzračnější, ale dynamikou i barvou ostřejší.[10] V hudbě zaujme polymelodika a polyrytmika; na dvou místech Cikker cituje motiv osudu z Beethovenovy Páté symfonie.[11] Celkově lze podle Ľudmily Polákové v této opeře najít – po lidové melodice Jury Jánošíka a Bega Bajazida a po expresivním jazyce oper Mister Scrooge, Vzkříšení a Hra o lásce a smrti – „tendenci k nové syntéze melodického základu, k vytváření dlouhých výrazných melodických linií plných napětí“.[9]

Cikkerův Coriolanus je skladatelovou bezprostřední uměleckou reakcí na události roku 1968.[2] Vyznačuje se zvláštní strohostí a je možné mu přisuzovat různý ideový výklad.[12] I z ideologických důvodů proto musel dlouho čekat na uvedení na Slovensku.[2]

Premiéru měl Coriolanus o dva roky později v pražském Národním divadle.[13] Československý rozhlas pořídil při té příležitosti dosud nevydanou nahrávku.[14] V témže roce se hrála též v německém Mannheimu a roku 1977 ve Výmaru.[15] Roku 2011, ke 100. výročí Cikkerova narození, operu inscenovala Štátna opera v Banské Bystrici; jednalo se o slovenskou premiéru tohoto Cikkerova díla.[16][17]

Děj opery se odehrává v Římě přibližně v letech 493-488 př. n. l.

Tři flétny, tři hoboje, čtyři klarinety, tři fagoty; čtyři lesní rohy, čtyři trubky, tři pozouny, tuba; tympány, bicí souprava; harfa; celesta; xylofon; zvony; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[20]

• 1974, nahrávka z inscenace v Národním divadle 1975 s původními interprety. Vydal Opus roku 1975 jako LP a roku 2011 jako CD (Opus 910138-2) v rámci edice 100 svých nejvýznamnějších alb.[21]

• VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. (slovensky)
• LUKÁŠOVÁ, Alžbeta. Coriolanus. In: HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. ISBN 978-80-205-0637-5. Kapitola Ján Cikker, s. 1106–1108.