Constantin Isopescu-Grecul

Pocházel z rodiny školního rady[1] a ředitele učitelského ústavu Dimitrie Isopescula.[4]

Byl univerzitním profesorem v Černovicích.[2] Vystudoval gymnázium v Černovicích a studoval na Vídeňské univerzitě, Lipské univerzitě a Berlínské univerzitě.[1] Podle jiného zdroje byl absolventem Černovické univerzity.[5][4] Titul doktora práv získal roku 1897,[3] 17. července 1897 byl promován.[5]

Po studiích sloužil u 41. pěšího regimentu. Byl poručíkem v záloze.[1]

Od roku 1893 je evidován jako kandidát notářství. 11. října 1894 nastoupil do soudní služby. 29. dubna 1896 byl jmenován auskultantem v Černovicích. 16. listopadu 1897 složil soudcovské zkoušky a 14. prosince 1897 byl jmenován soudním adjunktem v Gura Humorului, později se stal soudním adjunktem v Černovicích. 9. října 1900 byl ustanoven zástupcem státního návladního v Černovicích a 24. listopadu 1905 se stal zemským soudním radou v Černovicích.[5]

Bohatá byla i jeho akademická dráha. Od roku 1906[5] byl privátním docentem na Černovické univerzitě.[1] Docenturu získal díky spisu Wucherstrafrecht.[5] Roku 1909 ho císař jmenoval řádným profesorem.[5] V letech 1909–1938 byl profesorem na katedře trestního práva Černovické univerzity.[3] Působil i jako advokát a obecní radní.[6] V Černovicích zastával post ředitele vydavatelství Unirea naţională.[3] V září 1912 získal Řád Františka Josefa a v roce 1913 ho císař povýšil na rytíře.[4]

Působil také coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1907. Byl zvolen za obvod Bukovina 11.[7] V závěru roku 1909 se v tisku uvádělo, že hodlá v únoru 1910 rezignovat na mandát.[5] V databázi poslanců ale nakonec rezignace není uvedena. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1911.[7] Po roce 1911 byl místopředsedou sněmovny. Ve Vídni zastával funkci předsedy Rumunské národní rady a byl rovněž úředníkem ministerstva zahraničních věcí Rakouska-Uherska.[3]

Do parlamentu usedl jako konzervativní rumunský kandidát.[1] Po volbách roku 1907 i 1911 byl uváděn coby člen poslaneckého Rumunského klubu.[7] Byl předsedou Rumunského klubu na Říšské radě.[8]

Uvádí se i jako poslanec Bukovinského zemského sněmu.[8] Byl do něj zvolen roku 1911,[4] kdy v dubnu toho roku uspěl v rumunském volební obvodu Storožynec, Stănești.[9]

V roce 1916 spolupodepsal prohlášení rumunských poslanců Říšské rady, ve kterém se vyjadřovala loajalita k Rakousku-Uhersku.[8] V roce 1918 se podílel na debatách o státoprávní budoucnosti Bukoviny. Podporoval začlenění této země do rumunského státu. V letech 1919–1921 byl členem likvidační komise v Bukovině, která řešila přechod státní správy do Rumunska.[3]

Významně se politicky angažoval i v meziválečném období. Zasedal jako poslanec a senátor Parlamentu Rumunska. V letech 1930–1933 zastával funkci rektora Černovické univerzity.[6] Po roce 1934 zastával post zástupce děkana právnické fakulty.[3]