Claude Charles Fauriel

Narodil se jako syn chudého truhláře, ale získal dobré vzdělání na oratoriánských školách v Tournonu a Lyonu. Po krátké službě v armádě se v letech 1797–1799 věnoval náročnému studiu literatury a historie. Zabýval se také arabštinou, sanskrtem a starými jihofrancouzskými dialekty. Při návštěvě Paříže roku 1799 byl představen ministrovi policie Josephovi Fouchému a stal se jeho osobním tajemníkem. Na tuto funkci roku 1802 ze zdravotních důvodů rezignoval a věnoval se především své vědecké a překladatelské práci. Stal se členem literárního kruhu v Auteuil u Paříže, který se shromáždil kolem filozofa a politika de Tracyho a byl přítelem Madame de Staël.[2]

Roku 1810 zveřejnil překlad německy napsané sbírky Parthenais dánského básníka Jense Immanuela Baggesena, roku 1823 překlady dvou tragédií od italského spisovatele Alessandra Manzoniho (Il Conte di Carmagnola a Adelchi) a v letech 1824-1825 vydal Lidové písně moderního Řecka (Chants populaires de la Grèce moderne). Ve Francii rovněž propagoval názory italských romantiků.[2]

Červencová revoluce roku 1830 mu otevřela kariéru profesora literatury na Sorboně. Věnoval se vědeckému studiu starofrancouzštiny a provensálštiny a roku 1837 vydal moderní francouzský překlad chanson de geste Píseň o albigenské křížové výpravě (La Chanson de la croisade albigeoise). Ve svých dílech razil dnes již vyvrácenou teorii o tom, že Provence byla kolébkou chansons de geste i příběhů rytířů Kulatého stolu, přičemž pod vlivem Herdera předpokládal, že hrdinské eposy jsou spontánním projevem lidového národního génia.[2]

V roce 1836 byl zvolen členem Académie des inscriptions et belles-lettres (Akademie písemností a krásné literatury).[2] Zemřel roku 1844 a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.[3]