Cesare Beccaria

Narodil se v aristokratické rodině v italském Miláně a studoval na jezuitské koleji v Parmě a v Pavii, kde roku 1758 studia úspěšně ukončil. Roku 1760 se přes nesouhlas rodičů oženil s Teresou di Blasco, s níž měl čtyři děti. S blízkými přáteli, hrabětem Pietro Verri a Alessandro Verri vydával časopis Il Caffé, který sledoval osvícenské hnutí ve Francii. Společně založili také „Akademii pěstí“, která chtěla potírat “ekonomický nepořádek, tyranii malých byrokratů, náboženskou úzkoprsost a intelektuální pedantství“. Beccaria se zprvu zajímal o matematiku, byl ale silně ovlivněn četbou Montesquieuových „Perských listů“ a z pověření svých přátel vydal roku 1762 esej O nápravě finančního zmatku.

Alessandro Verri, který byl dozorcem věznic, požádal Beccariu, aby napsal pojednání o trestech, i když v tomto oboru neměl žádné zkušenosti. Beccariova nejznámější esej „O zločinech a trestech“ (Dei delitti e delle pene) pak vyšla roku 1764 anonymně v Monaku, a teprve když měla nečekaný úspěch, vydal ji i pod svým jménem. Hned následujícího roku vyšla v německém překladu v Praze,[1] k francouzskému překladu 1766 napsal úvod Voltaire a knihu nadšeně komentoval Denis Diderot. Beccaria byl nadšeně uvítán v Paříži, Kateřina II. ho pozvala do Petrohradu a anglické vydání uvítali John Adams a Thomas Jefferson. Kniha však vyvolala také odmítavé reakce, zejména v Německu. Beccariu obšírně kritizoval Immanuel Kant, dále Johann Wolfgang Goethe, Moses Mendelssohn, G. W. F. Hegel i Johann Gottlieb Fichte, kteří soudili, že stát musí disponovat krajním prostředkem odplaty za těžké zločiny. Katolická církev zařadila dekretem ze dne 3. února 1766 Beccariův spis „O zločinech a trestech" na Index zakázaných knih.[2]

Cesare Beccaria

Beccaria dostal profesorské místo politické ekonomie v Miláně, byl zvolen do akademie v Bernu, od roku 1776 byl členem rakouské Nejvyšší ekonomické rady a později i rady pro reformu trestního práva. První evropskou zemí, kde byl trest smrti zrušen, bylo roku 1786 Toskánsko, kde tehdy vládl velkovévoda toskánský a pozdější rakouský císař Leopold II. Beccariovo poslední dílo, věnované národnímu hospodářství, vyšlo posmrtně roku 1804.

Synem Beccariovy nejstarší dcery Giulie byl slavný italský spisovatel Alessandro Manzoni.

Beccaria nebyl zcela originální myslitel a trest smrti kritizoval už před ním například Blaise Pascal, význam jeho eseje je však v tom, že své důvody vysvětlil srozumitelně široké veřejnosti a publikoval v době, která jim naslouchala. Beccaria tak platí za zakladatele moderní teorie trestu a penologie vůbec. Vychází z teorie společenské smlouvy a vysvětluje, že trest neznamená odplatu, nýbrž že má význam výchovný, odstrašující a ochranný. Občan se smlouvou vzdává jistých svobod, aby mohl v bezpečí užívat ty ostatní. Předem tak souhlasí s trestem, pokud by smlouvu porušil, usmrcení však tím trestem nemůže být. Účinnost trestu nezávisí na jeho tvrdosti, nýbrž na tom, aby byl přiměřený, jistý a rychlý. Beccaria odmítá přísahy i mučení a zastává racionalistické zásady pro stanovení trestu. Tím silně ovlivnil Jeremy Benthama a jeho utilitarismus.