Alessandro Verri

Pocházel z vlivné aristokratické rodiny, narodil se jako třetí z pěti dětí. Jeho otec Gabriele Verri byl významný diplomat a daňový právník[3] a jeho bratři sehráli důležitou roli v italských dějinách:

• Pietro Verri (1728–1797) byl ekonom, historik, právník, filosof a novinář, zakladatel osvícenské školy v Miláně.[2]
• Carlo Verri (1743–1823) byl politik, prefekt a senátor.[4]
• Giovanni Verri (1745–1818) působil jako cicisbeo (společník a často i milenec vdaných žen) a je považován za biologického otce spisovatele Alessandra Manzoniho.[5]

Accademia dei Pugni, zleva doprava Alfonso Longo (zády), Alessandro Verri, Giambattista Biffi, Cesare Beccaria, Luigi Lambertenghi, Pietro Verri a Giuseppe Visconti di Saliceto

V mládí sdílel Alessandro radikalismus a profrancouzské cítění svého staršího bratra Pietra Verriho, se kterým a s dalšími přáteli založil roku 1761 v Miláně kulturní učenou společnosti Accademia dei Pugni a v letech 1764 až 1766 byl velice aktivním spolupracovníkem bratrova časopisu Il Caffè, který patřil ve své době k nejvýznamnější kulturním periodikům. Ze třiceti dvou článků, které do časopisu napsal, vzbudil největší rozruch Rinunzia avanti notaio al vocabolario della Crusca (Notářsky ověřené odstoupení autorů tohoto listu od slovníku Cruscy),[2] obsahující polemiku s učenci z lingvistické vědecké společnosti Accademia della Crusca. V článku zesměšňuje jazykový purismus zmíněné instituce a vyjadřuje touhu mladé generace vyjadřovat své myšlenky svými (klidně i novými) slovy.[6] Stal se tzv. ochráncem vězňů (protettore dei carcerati), důvěrně poznal tehdejší vězeňskou praxi a svými zkušenostmi byl nápomocen Cesarovi Beccariovi při tvorbě jeho eseje O zločinech a trestech.[2]

V letech 1766-1767 pobýval ve Francii a v Anglii a po návratu se usadil v Římě. Opustil myšlenky osvícenství a věnoval se literární a divadelní činnosti. Přeložil Shakespearovy tragédie Hamlet a Othelo a Longův starořecký milostný román Dafnis a Chloé a napsal také dvě vlastní divadelní hry. Jeho hlavním dílem jsou však tři sentimentální romány evokující prostředí starověkého Řecka a Říma.[2]

Alessandro Verri kokem roku 1815.

• Saggio sulla Storia d'Italia (1766, Esej o italské historii).
• Pantea (1779), tragédie na motivy z Xenofóntovy knihy O Kýrově vychování.
• La congiura di Milan (1779, Milánské spiknutí), tragédie inspisrovaná středověkou tematikou.
• Le avventure di Saffo, poetessa di Militene (1782, Dobrodružství Saphó, básnířky z Militénu), román, ve kterém autor na pozadí popsání řeckých mravů vylíčil tragickou lásku básnířky Sapfó k mladému Faonovi.
• Le notti romane al sepolcro degli Scipioni (1792 a 1804, Římské noci u hrobu Scipiónů), román (dva díly, třetí část zůstala nepublikována až do roku 1967),[7] ve kterém duchové slavných mužů minulosti (Cicero, Caesar a jiní) popisují násilné prostředí typické pro starověký Řím v kontrastu s podstatou křesťanské civilizace.
• La vita di Erostrato (1815, Život Hérostratův), román obsahující psychologický portrét žháře Hérostrata.
• Vicende memorabili de' suoi tempi dal 1789 al 1801 (1858, Pamětihodné události let 1799 až 1801), posmrtně vydané historické dílo.