Benvenuto Cellini
Benvenuto Cellini [čelíny] (3. listopadu 1500 Florencie – 13. února 1571 tamtéž) byl italský zlatník, sochař a spisovatel, který se stal známý svými manýristickými kovovými sochami na přechodu renesance a baroka, šperky a mincemi i knihou „Vlastní životopis“.
Benvenuto Cellini | |
---|---|
Benvenuto Cellini, mědirytina Allegrini-Zocchi, 1766-1773 | |
Narození | 1. listopadu 1500 nebo 1500 Florencie |
Úmrtí | 13. února 1571 nebo 1571 (ve věku 70–71 let) Florencie |
Národnost | Italové |
Povolání | sochař, spisovatel, medailér, autor autobiografie, projektant a zlatník |
Nábož. vyznání | katolická církev |
Choť | Piera Parigi |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
Benvenuto se narodil jako druhý syn už starším rodičům, kteří na své první dítě čekali po svatbě 18 let. Otec byl hudebník a stavěl hudební nástroje, i Benvenuto měl být hudebníkem. Brzy si ale vymohl, že bude zlatníkem. Učil se ve Florencii, v Sieně, v Pise a v Bologni. Už jako mladík byl pro účast ve rvačce vypovězen z Florencie a v 19 letech odešel do Říma. Jeho stříbrné svícny a medaile upoutaly pozornost papeže Klementa VII., který ho přijal jako flétnistu do svého orchestru. Při dobývání Říma francouzským vojskem se Cellini podílel na obraně Andělského hradu, zastřelil jednoho z velitelů a snad i Karla III. Bourbonského, který tažení vedl. To sice vedlo k vyplundrování města vojáky, Cellini se však mohl vrátit do Florencie, kde vytvořil několik zlatých medailí. Pak odešel opět do Říma, kde pracoval pro papežskou mincovnu.
Roku 1529 byl jeho bratr Cecchino zabit v šarvátce, kterou vyvolal, ale Benvenuto zabil jeho vraha a utekl do Neapole. I když spáchal i další násilnosti, vlivní lidé mu zařídili beztrestnost, takže mohl pracovat pro papeže Pavla III., a to i když zabil svou ženu a jejího milence. Pracoval ve Florencii a pro francouzského krále. Roku 1537 byl zatčen a patrně neprávem obviněn ze zpronevěry, strávil však těžké dva roky ve vězení v Andělském hradě v Římě, kde čekal na popravu. S podporou přátel se mu podařilo uprchnout. Tvořil pak pro francouzského krále Františka I. ve Fontainebleau a v Paříži. Kvůli intrikám na dvoře se po několika letech vrátil do Florencie, kde pracoval jako zlatník a získal si velký obdiv svou statečností při obraně města. Roku 1563 na návrh G. Vasariho byl jmenován členem florentské Akademie výtvarných umění Když roku 1571 zemřel, byl pohřben s velkou slávou v kostele Zvěstování P. Marie.
Jak Cellini sám sebe popisuje ve „Vlastním životopise“, byl nesmírně prudký a svárlivý, v životě zabil několik lidí a byl několikrát trestán za homosexuální styky. Dále píše, že měl se svou manželkou pět dětí, z nichž dvě zemřely v dětství.
Dílo
Sochy
Větší část Celliniho děl monumentálních rozměrů se ztratila nebo byla zničena. Dochovaly seː
- Bronzové sochy Perseus s hlavou Medusy v Logii Lanzi na náměstí ve Florencii
- Nymfa ve Fontainebleau u Paříže.
̈* Ukřižovaný Kristus (mramor), v Escorialu (Španělsko)
- Poprsí Cosima I. Medicejského ze skupiny portrétů osobností
Zlatnictví
- Figurální slánka (italsky saliera) s řeckými mytologickými figurkami Deméter a Poseidóna, zhotovená pro francouzského krále Františka I. roku 1543 ze zlata na voskovém a olověném jádře. Je vystavena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Roku 2006 byla slánka z vitríny uloupena a později nalezena nedaleko Zwettlu.
- Medaile a mince, mj. portrétní (papež Pavel III., Klement VII., král František I., )
- Návrhy na pečeti s popiskami a vysvětlením
Literární dílo
Velký podíl na Celliniho slávě měl a má „Vlastní životopis“, který psal od roku 1556. Jsou to velmi podrobné a otevřené paměti, kde nijak neskrývá své zločiny, nicméně píše velmi sebejistě o svých úspěších a dobrodružstvích. Napsal také několik pojednání o technikách zlatnictví a sochařství.
Ohlas
Cellini byl po staletí téměř zapomenut a byl znovu objeven až v první polovině 19. století. Jeho paměti inspirovaly romány A. Dumase st., operu H. Berlioze, různé muzikály i S. Dalího. Několikrát jej připomíná například Victor Hugo, Herman Melville, Mark Twain nebo Agatha Christie. Celliniho líčení jeho doby se významně odráží i v románu Karla Schulze „Kámen a bolest“.
Galerie
- Busta Cosima I. Medici
- Mince papeže Klementa VII. (1523–34)
- Medaile Fratiška I. Francouzského
- Zlatá slánka (1541–43) Vídeň, Kunsthistorisches Museum
- Medailon Leda s labutí
- Návrh na pečeť s Dianou
Odkazy
Literatura
- Benvenuto Cellini, Vlastní životopis. Praha: Odeon 1976
- Ottův slovník naučný, heslo Cellini. Sv. 5, str. 271
- ŠŤASTNÁ, Ilona. Umělec a buřič renesanční Itálie. Živá historie. Červenec-srpen 2009, s. 63–65.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Benvenuto Cellini na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Benvenuto Cellini
- Autobiography, Project Gutenberg (ke stažení)