Carlo De Franceschi

Narodil se roku 1809 v Moncalvo di Pisino (dnes Gologorica). Pocházel z rodiny drobných statkářů. Vystudoval gymnázium v Koperu a pak studoval práva na Univerzitě ve Štýrském Hradci. Po návratu ze studií se připojil ke skupině mladých italských liberálů, kteří potají vydávali list Giornale critico politico s výrazně protirakouskou orientací. Nastoupil do právních služeb. Kvůli svým názorům byl sledován policií.[1] Roku 1849 se uvádí jako Karl Defranceschi, c. k. radní protokolista ve Rovinji.[2][3]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného dění. Veřejně odmítl připojení Istrie k zamýšlenému celoněmeckému státu a namísto toho podporoval italské národní sjednocení. Jeho článek Per l’italianità dell’Istria, otištěný ve Vídni a pak i v Terstu, se stal manifestem italského autonomismu.[1] Ve volbách roku 1848 byl zvolen i na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Pazin. Tehdy se uváděl coby radní protokolista.[4] Řadil se ke sněmovní levici.[5]

Po porážce revoluce čelil pronásledování. V roce 1854 byl propuštěn ze státní služby jako známý apoštol Mazziniho. Přestěhoval se do Rijeky. Do Istrie se vrátil roku 1861 a podílel se na Istrijském zemském sněmu v Poreči, který jasně odmítl užší státoprávní vazbu Istrie na Vídeň (tzv. Dieta del Nessuno). Studoval dějiny a etnografii Istrie. Publikoval články v Osservatore Triestino (v letech 1843–1848) v týdeníku Istria (1846–1852) a v ročence Istrijské zemědělské společnosti Statistica Agraria dell'Istria (od roku 1867). V roce 1879 se stal čestným tajemníkem zemské vlády Istrie. Zemřel ve svém rodném domě v Moncalvo di Pisino v lednu 1893.[1]