Alessandro Cagliostro

Cagliostro se narodil jako syn sicilského řemeslníka a bankrotáře v chudinské čtvrti Palerma, kde také vyrostl.

V mladém věku vstoupil do místního kláštera řádu sv. Jana z Boha v Caltagirone, kde se věnoval ošetřovatelství. Jako asistent klášterního lékárníka získal první farmakologické znalosti, jež později využíval pro své „zázračné“ léky. Byl vyloučen za špatné chování a odmítnut i svými příbuznými.

Cagliostro byl přijímán nejvyššími kruhy společnosti a žil obdivován krásnými ženami jako úspěšný podvodník a hochštapler na úkor svých současníků.[1] Poté, co konečně došlo ke konfliktu s úřady, utekl ze Sicílie. Podle vlastních údajů cestoval do Řecka, Egypta, Arábie, Persie, na Rhodos, kde ho údajně Řek Althotas učil alchymii a související „vědy“, a nakonec na Maltu. Tam se velmistrovi Maltézského řádu představil jako hrabě Cagliostro. Od velmistra, který se také zajímal o alchymii, obdržel doporučení pro slavné rody z Říma a Neapole, kam nyní cestoval. Uměl také vyvolat dojem, že má recept na výrobu zlata.

Lorenza Feliciani

V Římě se Cagliostro oženil s krásnou, ale bezohlednou Lorenzou Felicianiovou, s níž cestoval pod různými jmény do mnoha koutů Evropy. Navštívil roku 1771 Londýn a Paříž a prodával lektvary lásky, mládí a krásy, alchymistické prášky atd. a dosahoval vysokých zisků z jejich prodeje. Po dalších cestách na kontinent se vrátil do Londýna.

Cagliostro vymyslel egyptský ritus o 90 stupních. V roce 1775 založil nové lóže na základě jím vytvořených egyptských ritů, aby vyšel vstříc mystickému trendu v zednářství. Egyptské zednářství patřilo od té doby k systému jeho hochštaplerství. Přitom zastával na rozdíl od běžného zednářstva názor, že ženy mají být rovnoprávně přijímány do lóží. První lóži určenou hlavně pro bohaté a vznešené dámy založil v roce 1775 v Haagu. Velmistryní byla Cagliostrova manželka Lorenza.[2] Muži byli přijímáni bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost, ale pouze v případě, že byli svobodní zednáři nebo disponovali odpovídajícím jměním. Kvůli podvodům s losy v loterii uprchl Cagliostro po krátké době z Haagu do Bruselu. Později se vynořil jako hrabě Pellegrini v Benátkách. V roce 1779 získal na území tehdejšího Ruska v Jelgavě (tenkrát pojmenované Mitau) přístup ke kuronské šlechtě. Podařilo se mu proniknout i do světa žen svým androgynním zednářstvím[3] a přijmout část kuronské šlechty do svých loží, dokud se švagrové posledního kuronského vévody Petra Birona, spisovatelce baronce Elisabeth von der Recke, nepodařilo jeho hru prohlédnout.

Petrohrad

Také v Petrohradě se Cagliostro v roce 1780 pokusil zavést své egyptské zednářství a popularizovat je pod ochranou Kateřiny II. Tento projekt se však nezdařil, protože baronka Elise von der Recke carevnu včas varovala, za což byla odměněna panstvím. O případu též napsala. Tak se podařilo Cagliostra během spiritistické seance v bytě knížete Gagarina odhalit jako šarlatána. Ruské carevně příhoda posloužila jako základ k napsání tří komedií Sibiřští kouzelníci, Podvodníci a Podvedení, ve kterých se Cagliostrovy kejkle a hochštaplerství aplikují na celé zednářství.[4]

Varšava

Ve Varšavě se Cagliostro představil jako Velký Kopt Egyptského ritu, čímž se mu podařilo proniknout do pravověrných zednářských lóží. Cagliostrem vynalezené neregulérní egyptské svobodné zednářství vysokého stupně Memfis-Misraim se ještě dnes praktikuje v některých zemích.[5] Ve Varšavě byl Cagliostro zpočátku úspěšný a v rámci svého egyptského ritu prováděl spiritistické seance s nezletilými dívkami jako médii. Jeho magické a alchymistické operace a taškářství však byly v roce 1780 odhaleny i tam a on musel z Varšavy uprchnout.

Učitelem okultismu ve Štrasburku

Roku 1781 byl Cagliostro ve Štrasburku jako učitel okultismu a úspěšný magický léčitel. Johann Kaspar Lavater se jen kvůli němu vydal z Curychu do Štrasburku, protože chtěl zjistit, nakolik se jeho způsob léčby shoduje s tím, který používal vymítač ďábla Gassner. Ve Štrasburku, v té době centru mystického zednářství, získal Cagliostro přízeň kardinála a arcibiskupa Louise Césara Constantina de Rohan-Guéméné a přístup k francouzskému dvoru, kde nahradil Franze Antona Mesmera. Cagliostro zde zřídil egyptskou lóži, jejíž systém byl později v Basileji částečně uplatněn v reformovaném skotském obřadu.

Busta Giuseppa Balsama, Jean-Antoine Houdon, 1786

Lyon

V říjnu 1784 Cagliostro založil v Lyonu  mateřskou lóži svého egyptského zednářství pod jménem La sagesse triomphante. V roce 1785 byl jeho systém znám v Paříži a v tam založené lóži přijal vévoda lucembursko-montmorencijský roli Velmistra ochránce. V roce 1785 byl Cagliostro pozván konventem filalethitů, aby jim svůj systém představil. Cagliostro byl ochoten této žádosti vyhovět pod podmínkou, že filalethité předtím spálí všechny své archivy a uznají jeho „jediné vždy pravé egyptské zednářství“. Ale v roce 1786 musel Francii opustit, protože byl zapleten do náhrdelníkové aféry.[6]

Jeho soupeř Théveneau de Morande tvrdil v roce 1786 v Courier de l 'Europe, že Cagliostro byl roku 1777 iniciován v londýnské zednářské lóži Esperance Lodge v King' s Head Tavern v Gerard Street, v Soho. Ve skutečnosti o tom neexistují žádné dokumenty stejně jako o tvrzení F. T. Bèguea Cavela, že Cagliostro byl přijat v Německu.[7]

Když se Cagliostro snažil po náhrdelníkové aféře zakotvit v Římě a založil tam novou egyptskou lóži, byl dne 27. prosince 1789 zatčen papežskou policií. Aby si zachránil hlavu, uzavřel během procesu zrádcovskou dohodu s orgány inkvizice a vyslovil propagandisticky účinné přiznání: obvinil ilumináty (tedy svobodné zednáře), že ho svedli. Údajně ho ilumináti ve venkovském domě ve Frankfurtu nad Mohanem přijali a bez jeho vědomí jmenovali jedním z dvanácti velmistrů iluminátství. Zednáři-ilumináti jsou prý primárně zaměřeni proti Francii, na což mají u evropských bank připraveny velké sumy peněz.[8] Podle Cagliostra jsou svobodní zednáři skrytými iniciátory francouzské revoluce, a Cagliostro, vydávající se za ilumináta, jímž nikdy nebyl, je jedním z těch, kdo v pozadí tahají za nitky.[9] Jeho klamavá lítost, při níž využil strachu církve ze zednářů, radikálního osvícenství a revolucí, mu zachránila hlavu. Byl za kacířství, kouzelnictví a zednářství odsouzen k trestu smrti, ale rozsudek byl v roce 1791 změněn na trest odnětí svobody na doživotí.

Cagliostro byl vězněn v Andělském hradě. Jeho manželka nuceně pobývala v klášteře. Inkvizice zabavila esoterický, alchymistický rukopis Nejsvětější Trinosofie. Cagliostro zemřel ve vězení v pevnosti San Leo blízko San Marina po dvou mrtvicích, které krátce po sobě utrpěl. Byl pohřben v San Leo.[10]

• Oslňující život Cagliostra poskytl látku pro fragment románu  Der Geisterseher Friedricha Schillera a Goethovu práci Velký Kopt.
• Elisa von der Recke napsala v roce 1787 osvícenskou polemiku Nachricht von des berüchtigten Cagliostro Aufenthalt in Mitau im Jahre 1779 und dessen magischen Operationen jako své hlavní dílo.
• Hrabě Cagliostro je protagonistou románu Josef Balsamo (1846) z cyklu Paměti lékaře (1846-1855) Alexandra Dumase.
• V roce 1921 publikoval fantastické vyprávění Hrabě Cagliostro Alexej Tolstoj. Látka byla zfilmována v roce 1984 pod názvem Формула любви (Recept lásky) Markem Sacharovem.
• V románu Foucaultovo kyvadlo se Umberto Eco zabýval postavou Cagliostra z postmoderního pohledu.
• Významnou roli hraje Cagliostro v románovém cyklu Kroniky iluminátů od Roberta Antona Wilsona, na nějž navazuje Illuminatus! 
• Příběh Zrození Antikrista (1921) Lea Perutze je o Cagliostrových rodičích a jejich malém synovi.
• Rudolf Harms popisuje v Cagliostro. Der Lebensroman eines genialen Schwindlers (1960) život Giuseppa Balsama.
• Sophie von La Roche popisuje v Deníku z cesty přes Holandsko a Anglii (1788) osobní setkání s Cagliostrem.

V roce 1920 vznikl rakousko-německý němý film, historické drama Der Graf von Cagliostro. Režie Reinhold Schünzel, který také hrál titulního hrdinu.

Münchhausen (1943, jubilejní film UFA s Hansem Albersem v hlavní roli), kde hrabě Cagliostro vystupuje ve vedlejší roli, kterou hraje Ferdinand Marian.

V roce 1973 zfimovala ZDF jako součást dobrodružné čtyřdílné série také příběh Cagliostra ve třech částech s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Tento film vychází z románu Joseph Balsamo Alexandra Dumase.

Johann Strauss mladší napsal operetu Cagliostro in Wien, jež měla premiéru roku 1875. Valčík Cagliostro-Walzer (op. 370) také pochází z této operety.

Možné zapojení hraběte Cagliostra do náhrdelníkové aféry se popisuje v muzikálu Marie Antoinetta od Michaela Kunze a Sylvestera Levaye. Dílo mělo premiéru v roce 2006 v Japonsku.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alessandro Cagliostro na německé Wikipedii.

• Philippa Faulks, Robert L.D. Cooper: The Masonic Magician. The Life and Death of Count Cagliostro and his Egyptian Rite. Watkins Publishing 2008, ISBN 978-1-905857-68-5
• Thomas Freller: Cagliostro: die dunkle Seite der Aufklärung. Sutton-Verlag, Erfurt 2001, ISBN 3-89702-341-5
• Werner E. Gerabek: Cagliostro, Alessandro Graf von. In: Werner E. Gerabek, Bernhard D. Haage, Gundolf Keil, Wolfgang Wegner (Hrsg.): Enzyklopädie Medizingeschichte. De Gruyter, Berlin/ New York 2005, ISBN 3-11-015714-4, S. 227 f.
• Klaus H. Kiefer (Hrsg.): Cagliostro. Dokumente zu Aufklärung und Okkultismus. Verlag C.H. Beck, München 1991, ISBN 3-406-35321-5
• ders.: „Die famose Hexen-Epoche“. Sichtbares und Unsichtbares in der Aufklärung. Kant – Schiller – Goethe – Swedenborg – Mesmer – Cagliostro. R. Oldenbourg Verlag, München 2004, ISBN 3-486-20013-5
• Michail A. Kusmin: Das wundersame Leben des Joseph Balsamo, Graf Cagliostro. Insel Verlag, Frankfurt/Leipzig 1991, ISBN 3-458-16138-4
• Alexander Lernet-Holenia: Das Halsband der Königin. Paul Zsolnay Verlag, Hamburg/Wien, 1962.
• Stefan Lindinger: Alessandro Cagliostro. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Band 18, Bautz, Herzberg 2001, ISBN 3-88309-086-7, Sp. 231–242.
• Iain McCalman: Der letzte Alchemist. Die Geschichte des Grafen Cagliostro. Insel Verlag, Frankfurt/Leipzig 2004, ISBN 3-458-17199-1
• Edith Rosenstrauch-Königsberg: Cagliostro und Wien – Das letzte Opfer der päpstlichen Inquisition. In: Gerhard Ammerer & Hanns Haas: Ambivalenzen der Aufklärung. Festschrift für Ernst Wangermann. R. Oldenbourg Verlag, München 1997, ISBN 3-486-56324-6, S. 139–154
• Michael Schneider: Das Geheimnis des Cagliostro. Roman. Kiepenheuer & Witsch, Köln 2007, ISBN 978-3-462-03763-0
• Raymond Silva: Die Geheimnisse des Cagliostro. Ariston, Genf 1975, ISBN 3-7205-1109-X
• Antal Szerb: Der Zauberer. Kapitel 4 von Das Halsband der Königin. Deutscher Taschenbuch Verlag, München 2005, ISBN 3-423-13365-1
• Colin Wilson: Das Okkulte. März Verlag, Berlin 1982, ISBN 3-88880-000-5, S. 413–449

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alessandro Cagliostro na Wikimedia Commons