28. pěší pluk

V roce 1748 byl pluku určen verbovací (doplňovací) obvod Kolín nad Rýnem a Cáchy.[2] V roce 1766 byl pluku určen nový verbovací obvod Morava a od roku 1771 Kutná Hora.

Uniformu císařských vojáků z období sedmileté války lze rekonstruovat na základě dochovaných písemných pramenů. Uvedený popis uniformy je vytvořen na základě výstrojního schématu z roku 1762.

Pěšák regimentu Wied nosil třírohý klobouk s bílou lemovkou zdobený na levé straně bílými pruhy do tvaru „V“ s bílo-červeno-zeleným pomponem umístěným uprostřed. Další dva černožluté pompony byly přišity v zadních rozích klobouku. Samotná uniforma se skládala z bělavého kabátu z vlněného sukna, který se od kabátů ostatních regimentů odlišoval zelenými manžetami, zelenými revéry a nárameníkem se zelenou klikatkou. Další součástí stejnokroje byla bílá vesta se dvěma řadami knoflíků a bílá lněná košile se stojáčkem, přes který se oblékal červený kolárek. Na nohách nosili příslušníci regimentu černé nízké boty s rovnou špičkou a kalhoty bílé barvy sahající pod kolena. Lýtka vojákům na pochodu chránily černé kamaše, které se při slavnostních příležitostech nahrazovaly kamašemi bílými.

K výzbroji pěchoty náležela ručnice s křesadlovým zámkem vzor 1754 a bodák, který se nosil zavěšen na levém boku. Na pravém boku nosil pěšák na bílém řemeni zavěšenou černou patrontašku s mosazným císařským znakem, na levém boku zase tornu z hnědé teletiny a dřevěnou polní láhev.

Důstojníci se od řadové pěchoty odlišovali zlatě lemovanými klobouky s černou mašlovitou kokardou, bílými nákrčníky a žlutou, černě protkávanou hedvábnou či vlněnou šerpou vázanou kolem pasu. K odznakům důstojníka patřil kord a při slavnostních příležitostech též sponton či partyzána.

V roce 1767 si pluk vylosoval egalizační barvu – trávově zelené límce a manžety s bílými knoflíky. Tuto barvu si pluk podržel až do zániku Rakousko-Uherska.[2]

Majitel pluku býval původně i jeho velitelem; to se změnilo po roce 1767. Majiteli pěšího pluku č. 28 byli:[3]

• 1698–1713 Franz Sebastian hrabě Thürheim
• 1713–1716 Friedrich Ludwig von der Lancken
• 1716–1754 Leopold Philipp vévoda z Arenbergu
• 1754 Leopold baron Scherzer
• 1754–1779 hrabě Wied-Runkel
• 1779–1798 Wilhelm hrabě Wartensleben
• 1799–1814 Michael sv. pán z Frölich
• 1815–1832 Johan sv. pán Kutshera
• 1832–1848 Theodor hrabě Baillet de Latour (ministr války)
• 1849–1881 Ludwig von Benedek (generálmajor, polní zbrojmistr)
• 1881–1900 Umberto I., italský král
• 1900–1915 Viktor Emmanuel III., italský král

Schlanders, kasárna 1. praporu 28. pěšího pluku před 1. světovou válkou

• 1771 Kutná Hora
• 1774 Praha
• 1866 Krakov
• 1871 Vídeň
• 1873 Trident
• 1874 Vídeň
• 1877 České Budějovice
• 1882 Praha
• 1893 Linec
• 1895 Trident
• 1899 České Budějovice
• 1910 Trident
• 1912 Innsbruck (velitelství pluku a 3. prapor), Schlanders (v Jižním Tyrolsku, 1. prapor), Praha (2. prapor), Malè (v Trentinu, 4. prapor)[4]

Pluk byl během své existence nasazen do řady významných válečných akcí:[3]

• Válka o španělské dědictví (1701–1714): v roce 1713 obléhání Freiburgu

• Rakousko-turecká válka (1716–1718): v roce 1716 bitva u Petrovaradína (zde zahynul majitel pluku Friedrich Ludwig von der Lancken) a obléhání Temešváru

• Války o rakouské dědictví (1740–1748)
• Sedmiletá válka (1756–1763): v roce 1757 bitva u Štěrbohol

• První koaliční válka s Francií (1792–1797): v roce 1794 obléhání pevnosti Mauberge

• Třetí koaliční válka s Francií (1805): kapitulace v Ulmu 18.10.1805

• Třetí italská válka za nezávislost (1866): bitva u Custozy

O Velikonocích v dubnu 1915 údajně přešla většina příslušníků pluku na ruskou stranu za zvuků plukovní kapely. To je příběh, na jehož rozšíření se měl podílet tehdejší velitel pluku Florian Schaumeier a rovněž pozdější generál čs. armády Vojtěch Klecanda, který v té době ve stejném prostoru velel jako podporučík části 2. roty České družiny působící v řadách 49. pěší divize ruské armády.

Vojáky doslova ležící ve sněhu víc než nepřítel trápil hlad, omrzliny a průjmy. Lékař 1. praporu dr. Greif se rozhodl zřídit ošetřovnu ve škole ve Stebnícké Huti, která ležela v "území nikoho" a chodili si sem pro vodu, ohřát se a najíst vojáci obou stran. Při svých návštěvách udržovali vojáci nepsané příměří a vzájemně se nenapadali. Češi, kteří pod vedením V. Klecandy pro carskou armádu konali rozvědnou službu, se snažili již před tím přesvědčit k přechodu na ruskou stranu příslušníky rakousko-uherských jednotek, ale bez úspěchu. Aby vykázali alespoň nějaký výsledek, porušili nepsané příměří ve Stebnícké Huti a 29. března zajali skupinu nemocných z místní školy, kromě dr. Greifa. To byl pro ruskou stranu cenný zdroj informací o zoufalém stavu rakouských jednotek. Hrozil rozsáhlý útok ruských vojsk od Zborova až po údolí Laborce, na toto nebezpečí ale rakouské velení adekvátně neodpovědělo a jen pasivně očekávalo vývoj dalších událostí. Tento fakt vyvrací pověsti Klecandy o tom, že se jednalo o fingovaný útok s cílem uskutečnit předem vyjednaný přechod pluku. Příslušníci Klecandovy poloroty byli během útoku staženi cca 4 km dozadu k velitelství divize, akce se neměli účastnit a dokonce ji ani nemohli sledovat. Ráno 3. dubna na Bílou sobotu zahájila vojska ruské 49. divize mohutný útok na pozice 1. a 3. praporu 28. pluku a rovněž na součásti 47. pluku. První prapor byl zatlačen po prudkém boji ruskou přesilou a zajat poté, co Rusové odřízli ústupovou cestu k zadním rakouským pozicím. Třetí prapor se rychle stahoval z neudržitelného postavení na nové pozice u Hutiska, kde byl však stejně obklíčen, zčásti zlikvidován a zčásti zajat. Podplukovník Schaumeier nebyl schopen na vzniklou krizi adekvátně reagovat a tím, že nenasadil zálohy, zejména 3. prapor 87. pluku, který disponoval i oddílem strojních pušek, de facto nechal 28. pluk jeho osudu. Zbytky obou praporů pak vedly s Rusy ústupové boje a navečer se protiztečí podařilo Rusy zastavit a linii ustálit.

Takových a podobných bojů bylo svedeno za Velké války mnoho. Pokud se skutečně některý z příslušníků pluku dobrovolně vzdal Rusům, pak se jednalo o jednotlivce, kteří tak učinili z vlastní vůle a nikoliv organizovaně na základě agitace Klecandových mužů. Je třeba mít na paměti, co všechno měli mnozí vojáci za sebou a že byli v tomto případě špatně nasazeni. Motivací těch, kteří se vzdali dobrovolně, byla vyčerpanost, zima, hlad, omrzliny, nemoci, strach… Pokud by se mezi nimi skutečně našel nějaký idealista, pak musel být trpce zklamán přístupem Rusů k zajatcům, mnozí byli okradeni a všichni nahnáni do zajateckého tábora. O nějakém bojovém nasazení proti Rakousku-Uhersku nemohlo být v té době ani řeči, lze navíc předpokládat, že by většina zajatých bojovat proti vlastní zemi odmítla, jak to učinili později, když jim tato možnost byla nabídnuta. Proč se tedy zrovna tato událost a její protagonisté stali součástí pověsti o zradě 28. pluku?

Pověst se údajně zrodila přímo ve velení rakouské armády. Její představitelé pod vedením Franze Conrada von Höttzendorf soustředění v Těšíně hledali příčinu neúspěchu předchozích karpatských ofensiv a postupu Rusů přes karpatský oblouk. Zjistili, že na vině není jejich chybné plánování a vedení armády, ale malá bojechtivost jednotek z "neněmeckých" oblastí Předlitavska. Hlášení pplk. Schaumeiera o přechodu "pražského" pluku do zajetí se tedy velice hodilo k zakrytí vlastních chyb. Přikročilo se tedy k mimořádnému opatření, tedy k rozpuštění pluku, které bylo 11. dubna stvrzeno rozkazem arcivévody Friedricha:

^[zdroj?]

Ano, stalo se to 3. dubna a boje byly těžké, ale to je vše. O nepoužití zbraní netřeba hovořit, 73. pluk (chebský) byl v té době asi 100 kilometrů východněji, říšsko-německé jednotky do bojů rovněž nezasáhly. S jedním jediným praporem by Rusové asi rovněž nevystačili. Rakouskem i Uherskem se následně přehnala šovinistická tisková kampaň v silně protičeském duchu, která otrávila ovzduší monarchie víc, než by si mohli její nepřátelé za hranicemi přát. Nicméně se v rozkaze nehovoří o aktivním přechodu k nepříteli, ale o tom, že se vojáci vzdali.

V listopadu 1915 se během bojů o Monte San Michele při čtvrté bitvě na Soči vyznamenali členové bývalého pochodového praporu 28. pěšího pluku natolik, že došlo k přezkoumání případu a 22. prosince 1915 císař rozhodl o obnovení pluku. Opětné zformování pluku probíhalo v Sarajevu, koncem května 1916 se pluk (zatím se dvěma prapory) přesunul do Dellachu, kde 6. června 1916 znovu převzal svůj plukovní prapor a krátce poté odjel na italskou frontu. Obnovený pluk byl pak nasazen např. v Karnských Alpách, tak na řece Soča. Celá historie pluku za 1. světové války je velmi podrobně popsána v knize „Osmadvacátníci“ od Josefa Fučíka (1933–2018), plukovníka bývalé československé armády.[6]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku K.u.k. Infanterieregiment „Viktor Emanuel III. König von Italien“ Nr. 28 na německé Wikipedii.

• FUČÍK, Josef. Osmadvacátníci: spor o českého vojáka Velké války 1914-1918. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 469 s. ISBN 80-204-1376-6.
• KAPAVÍK, Radim; VRBA, Jiří. Průvodce po bojišti 28. pěšího pluku u Stebníku. 1. vyd. Olomouc: Signum belli, 2015. 44 s. ISBN 978-80-260-7357-4.
• KISCH, Egon Erwin. Vojákem pražského sboru. 2. vyd. Praha: NPL, 1965. 261 s.
• LEIN, Richard. Plnění povinností, nebo velezrada?: čeští vojáci Rakousko-Uherska v první světové válce. 1. vyd. Praha: Academia 647 s. ISBN 978-80-200-2853-2..
• LEIN, Richard. The “Betrayal” of the k.u.k. Infantry Regiment 28. Truth or Legend?. In: SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague: Institute of World History, 2009. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-296-3. ISSN 1803-7356. S. 325–348. (anglicky)
• RÉLINK, Karel. 28.pluk „Pražské děti“. 1. vyd. Praha: Nebeský a Beznoska, 1932. 301 s.
• THÜRHEIM, Andreas, von. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. 570 s. Dostupné online. S. 180–186. (německy)
• VON ALEMANN, Emil. Kurzgefasste Geschichte des k. u k. Infanterie-Regimentes König Humbert I. von Italien Nr. 28. Prag. [s.l.]: F. Kytka, 1890. 41 s.

• Seznam pěších pluků císařsko-habsburské armády

• K. u. K. Infanterieregiment Nr. 28: Historie pluku
• VHÚ: Předání praporu 28. pěšího pluku do Vojenského historického muzea ve Vídni