Bukovín

Zdeněk Fibich skládal s podporou rodičů již od dětství. Záhy vyzkoušel i psaní opery, jeho prvním pokusem byla již ve dvanácti letech Medea na vlastní německý text, kterou téměř dokončil; předehra byla hrána na koncertě v Chrudimi 12. dubna 1865 za dirigování čtrnáctiletého skladatele. Poté zkomponoval komickou operu o dvou jednáních Der Kapellmeister in Venedig (1866), opět na vlastní libreto na francouzský námět, kterou i v rodinném kruhu nastudovali a provedli 6. ledna 1868 v Libáni. O rok později začal komponovat operu Loreley, v roce 1868 napsal na vlastní libreto jednoaktovou „vážnou operetu“ Gutta von Guttenfes. Všechna tato díla Fibich v 90. letech 19. století zničil.[1][2]

Všechny tyto pokusy vznikly na vlastní a německé libreto jako spíše cvičné skladby. Fibich měl však v úmyslu vytvořit seriózní dílo a jako čtrnáctiletý mladík, s podporou rodičů, požádal o české operní libreto Karla Sabinu, tehdy již známého jako tvůrce libret pro Bedřicha Smetanu a Karla Šebora. Mladý Fibich byl v té době okouzlen Weberem a přál si českou látku na způsob Čarostřelce. Sabina byl žádostí překvapen. Libreto skutečně slíbil a dodal, nicméně – jak později přiznal Otakaru Hostinskému – nebral úkol vážně a „nezletilému wunderkindovi“ dodal libreto nevalné kvality.[3][4]

Fibich se do zhudebňování libreta Bukovín z Buchlova důkladně pustil až ve svých devatenácti letech, 22. října 1870, celou operu dokončil v klavírním náčrtu v březnu a instrumentaci pak v září následujícího roku. Přitom však zřejmě využil i některé starší skladby (romance představená v Chrudimi roku 1865 je podle J. Jiránka zřejmě totožná s úvodní romancí Anežky).[5]

Dokončená partitura Fibichova Bukovína se dostala do rukou kapelníka Prozatímního divadla Bedřicha Smetany, který ji přijal příznivě. Na počátku roku 1874 se dostala k uvedení. Fibich, v té době působící ve Vilně, o uvedení opery příliš nestál, protože od jejího dokončení značně pokročil ve svém skladatelském stylu (v mezidobí vznikly mj. symfonické básně Othello a Záboj, Slavoj a Luděk). Jen na naléhání přátel svolil k jejímu provedení. Jeho přítel ze studií Otakar Hostinský pro tento účel učinil nezbytné jazykové úpravy libreta. Skladatel se účastnil zkoušek opery (16. března 1874) za své návštěvy v Praze. Uvedení Bukovína však bylo odloženo kvůli přednostnímu nastudování Smetanovy novinky Dvě vdovy, a proto byl Fibich v době premiéry své opery o měsíc později již zpátky ve svém ruském působišti.[6][7]

Nastudování dirigenta Adolfa Čecha bylo velmi pečlivé a v obsazení byly největší hvězdy prozatímního divadla. Premiéru si jako benefici zvolila Fibichova švagrová Betty Hanušová v roli intrikánky Elišky.[6] Přijetí bylo uměřeně příznivé, kritika stroze odsoudila Sabinovo libreto a Fibichovu hudbu přivítala spíše jako příslib do budoucna.[7]

Po premiéře Bukovína následovaly jen dvě reprízy (tři představení odpovídala pravidelnému minimu zaručenému operním novinkám), od té doby nebyl nikdy na jevišti uveden.[8] Celková partitura ani klavírní výtah Bukovína nebyly vydány, před premiérou (1873) vyšla pouze předehra v úpravě pro klavír na dvě ruce jako příloha 5 Daliboru 1.[9]

Karel Sabina, libretista Bukovína. Kresba Karla Maixnera z r. 1871

Největší slabinou Bukovína je libreto. Již soudobá kritika (Posel z Prahy) poznamenala, že „[...] jestli pravdou, že čeští skladatelé mají s librety velké neštěstí, má Fibich největší, neboť toto libreto jest výlupek vší špatnosti. Jest to taková slátanina, jednoduchá sice ale beze všeho vkusu, jaké tak brzo jsme nepoznali. Libreto nemá ani hlavy ani paty. Byli bychom vděčni tomu, kdo by mohl nám povědíti, jak vlastně se libreto končí.“[7]

Z hudebního hlediska je Bukovín začátečnickým dílem, ačkoli se zjevným potenciálem. Fibichovým jednoznačným vzorem byl v době kompozice C. M. von Weber; zejména tajemná lesní atmosféra v 1. obraze II. jednání je příbuzná obdobné scéně v Čarostřelci, ale Fibicha zde rovněž inspiruje vlastní dětství prožité v hájovně. Weberovský je rovněž způsob využití příznačných motivů. Postavy rytířů, Anežky i titulního hrdiny nejsou příliš výrazné. Mezi nejlepší místa naopak patří ansámbl a duet Dobky a Elišky v I. dějství (K němu jsem láskou zahořela), rozsáhlá lesní scéna Zítkova v 1. obraze II. jednání a milostný duet Dobky a Bukovína ve 2. obraze II. jednání (Ó chvíle radostná).[3][10][11]