Brníčko (hrad)

Původním střediskem panství bylo Dubicko. V písemných pramenech se Dubicko uvádí poprvé již od r. 1253, kdy zdejší tvrz a od moravského markraběte získané území držel vladyka Beneda z Dubicka, vrchní lovčí pozdějšího krále Přemysla Otakara II., s jehož jménem se setkáváme v listinách od r. 1238. Jeho panství zahrnovalo původně několik okolních obcí Bohuslavice, Hrabovou, Třeštinu a dnes již zaniklou osadu Ostrov. Teprve v průběhu 30. let 14. století docházelo k dělení rozsáhlého rodového majetku potomků někdejšího lovčího krále Přemysla Otakara II. Benedy z Dubicka a Otaslavic (Prostějovsko), zakladatele dubického panství. Otaslavické panství získali po r. 1287 a zřejmě do té doby spadá i stavba nového rodového sídla v Brníčku a vytvoření brníčského panství ze severní části dosavadní dubické državy. Stavebníkem byl pravděpodobně Benedův pravnuk Ctibor Morava († 1369). Za jeho života je také r. 1350 zmiňována i ves Brníčko. K r. 1356 je hrad poprvé výslovně jmenován v moravských zemských deskách jako majetek pánů z Otaslavic. V r. 1377 vlastnil Brníčko Ctiborův syn Mikuláš Morava, který užíval jako erb rozpolcený štít stříbrné a červené barvy, tedy totéž erbovní znamení, jaké měl před sto lety Beneda z Dubicka. Mikuláš držel panství společně s bratry Jimramem a Micháčem z Otaslavic, kteří se rovněž psali po Brníčku.

Po Mikulášově smrti připadlo brníčské panství jako odúmrť markraběti Joštovi, jenž r. 1387 tyto majetky (hrad Brníčko s dvorem, městečkem a sedmi vesnicemi) postoupil Bernardu Hechtovi ze Slavoňova.

Na počátku 15. století hrad drželi vladykové ze Šumvaldu. V rušných dobách bratrovražedných bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem se hrad výrazně osvědčil jako vojenská pevnost Joštových přívrženců i jako bezpečný sklad pro kořist z rozličných půtek. Obdobné to bylo i v následujících letech husitských válek.

Na jejich sklonku r. 1434 se objevil nový držitel hradu a panství Jan Tunkl z Drahanovic, který se začal psát z Brníčka. Nový hradní pán byl výrazným příkladem feudála, snažícího se z příhodné situace neklidu a válek vytěžit co nejvíc. Z nezámožného zemana z Krnovska, který přišel na severní Moravu za husitských válek, se během 40 let stal jeden z nejbohatších moravských šlechticů, snažících se malé statky domácí šlechty spojit ve velký majetkový komplex. Tak tomu bylo i u brníčského statku, který se stal za Tunklů součástí rozsáhlého zábřežského panství. Nestalo se tak ihned, protože po Janově smrti r. 1484 oba jeho synové drželi statky sice společně, avšak Jiřík st. Tunkl z Brníčka sídlil na Zábřehu, zatímco Jan mladší Tunkl převzal Brníčko. Oba byli věrnými spojenci krále Jiřího z Poděbrad, a proto se jejich statky staly předmětem nájezdů Matyášových spojenců, především pánů ze Zvole, kterým pomáhala smutně proslulá „černá rota“ Matyášova hejtmana France z Háje. Při jednom z těchto nájezdů, asi r. 1471, byla většina tunklovských sídel, mezi nimi i Brníčko, dobyta a zpustošena. Po Janově smrti vedl správu majetků za nezletilé sirotky jeho bratr Jiřík starší Tunkl z Brníčka. Z Brníčka odvezl na své zábřežské sídlo celý hradní arzenál (především srubnice, houfnice a děla), a posléze získal celý statek do vlastních rukou. Při vkladu tunklovského majetku r. 1490 do zemských desk se již Brníčko jako samostatné zboží neuvádí. Již za Jiříkova poručnictví přestal hrad plnit svou dosavadní funkci panského sídla. Škody, které utrpěl za česko-uherských válek, mu zřejmě nepřidaly.

Při prodeji zábřežského panství r. 1510 se ještě uvádí brníčské zboží (hrad s městečkem a kaplí), zřejmě ze setrvačnosti. Provizorní opravy hradu ještě na čas oddálily jeho konec, ale už r. 1513 se uvádí jako pustý a zbořený.

Ještě jednou jakoby znovu zasvitla zašlá sláva hradní zříceniny. Nebylo náhodou, že se stal jako památník „husitských“ Tunklů z Brníčka místem prvního velkého táboru lidu na severní Moravě v době státoprávních bojů roku 1869, jehož se zúčastnilo na 4 000 lidí z celé severní Moravy. Romantická zřícenina brníčského hradu byla i za předmnichovské republiky využívána k dalším národním slavnostem, které si zejména v době nástupu fašismu ve třicátých letech minulého století kladly za cíl povzbuzovat české národní vědomí v ohroženém severomoravském pohraničí.

Pohled od jihovýchodu

Věžovitě vybudovaný hradní komplex (oválné jádro hradu, obklopené dvěma pásy příkopů a valů) byl obehnán okružní 2,1 m silnou plášťovou hradební zdí, která byla na jižní straně zesílena masivními hranolovými pilíři a zpevněna několika baštami, jejichž kamenné sloupy jsou podnes dobře viditelné. Vedle hlavní obranné věže – hlásky – stála dvouposchoďová budova hradního paláce s nepravidelně rozmístěnými okny.

Na východní straně byl k plášťové hradbě přistavěn trojprostorový dvoupatrový palác. Ten byl v další fázi prodloužen až k čelní hradbě. Na západní straně jsou zřetelné stopy další budovy nejasného určení. Jádro hradu obklopoval ze tří stran parkán, z něhož byl v severní části proražen do plášťové hradby vstup. K parkánu vedl na západě most přes vnitřní příkop. Na jih od jádra je nevelké předhradí s příkopem v čele, před nímž je masivní dřevohlinitý bolwerk (velká zemní pozdně gotická bašta, nejčastěji polygonální. V podstatě jde o obezděnou plošinu umožňující umístění velkého počtu těžkých děl) se stopami zděných konstrukcí.

Ze tří stran spadají hradní zdi příkře ke vsi pod hradem, na čtvrté – jižní – straně, kde byl hlavní přístup k hradu a kde jsou podnes viditelné opěrné zdi hradní brány, byl hrad spojen úzkou šíjí s protějším kopcem směrem ke vsi Strupšínu. Šíje před hradem byla přerušena příkopem, dnes již zasypaným, ale dosud patrným. Totéž platí o někdejší hradní studni před palácem.