Bora Ćosić

Ač projugoslávsky zaměřen, v řadě svých děl kritizoval oficiální podobu komunistického režimu (v roce 1956 románem Kuća lopova[1] – česky "Dům zlodějů" – a hlavně ve svém krátkém románu z roku 1971 s názvem Uloga moje porodice u svetskoj revoluciji, česky "Role mé rodiny ve světové revoluci").[3] Přestože mělo dílo popsat ukrutnosti především nacistické okupace, nepříliš růžové vykreslení osvoboditelů vyneslo Ćosićovi desetiletý zákaz tvorby. Zároveň však autorovi otevřelo dveře mezi čtenáře, neboť se s kritickým zhodnocením tehdejšího systému jedné politické strany, oplývajícího slavnostními projevy a kultem osobnosti, ztotožnilo nemálo obyvatel tehdejší Jugoslávie. Dokonce bylo přijato i kritikou^[zdroj?] a oceněno prestižní jugoslávskou cenou časopisu NIN.

Mezi další významná Ćosićova díla z přelomu 60. a 70. let 20. století patří např. Priče o zanatima (Povídky o řemeslech, 1966), či Tutori (1978). V dalších svých pracích se nevyhýbal ani středoevropskému prostoru, ani hodnocení jiných spisovatelů z tehdejší Jugoslávie – jakými byl např. Miroslav Krleža.[1]

Ćosić byl původem ze Záhřebu; od roku 1937 žil v Bělehradě. Na protest proti politice Slobodana Miloševiće se v roce 1992 přestěhoval do města Rovinj na Istrii.[1] I během svého pobytu v Chorvatsku byl literárně aktivní. Tvorba z tohoto období (např. Dnevnik apartida, Nulta zemlja, Carinska deklaracija) odkazuje především na různé události neklidných 90. let, (vojenské konflikty, politické a ekonomické krize zemí bývalé Jugoslávie).[1] Od roku 1995 žije Ćosić v Berlíně a stále aktivnější je i v oblasti psaní poezie.[1] Ke společensko-politické situaci v Srbsku je kritický i v současné době.