Bojmír Hutta

Rodina Bojmíra Hutty pocházela z Chodska. Jeho dědeček odešel do Volyně a vybudoval zde dřevařský závod. Otec vystudoval v Čechách, kde se seznámil se svou ženou a působil pak na Ukrajině jako lesník. Bojmír se narodil v myslivně Ušpila u vesnice Romaniny (okres Slavuta). V té době na Ukrajině pokračovala občanská válka (odtud nezvyklé křestní jméno) a jedna z ozbrojených band zavraždila i Bojmírova dědečka. Proto se kolem roku 1925 rodina vrátila do Domažlic. Otec pak pracoval jako správce tamní nemocnice. Bojmír Hutta během studia na reálném gymnáziu v Domažlicích projevil hudební i malířské nadání, ale po vypuknutí války nemohl pokračovat ve studiu. Teprve roku 1942, ve 22 letech, začal studovat na zlínské Baťově škole umění, ale roku 1943 musel školu ukončit a práci v Říši se vyhnul jen díky hospitalizaci v nemocnici, kterou spravoval jeho otec. Byl pak pracovně nasazen v chemických a zbrojních závodech v moravských Bojkovicích, kde se zapojil do ilegální činnosti. Koncem války byl zatčen gestapem a vězněn v Uherském Brodě až do osvobození města 26. dubna 1945.

Po návratu do Domažlic byl vzhledem k předešlé odbojové činnosti jmenován předsedou Místní správní komise na Přimdě, která spravovala i obce v jejím okolí. S pomocí německých usedlíků, které vyreklamoval z odsunu, se pokusil navázat na domácí výrobu dřevěných předmětů. Snažil se soustředit strojní zařízení do jednoho místa a založil továrnu Bojko - Export Přimda, která měla zásobit vánoční trh dřevěnými hračkami. Pro nedostatek zkušeností jeho podnik po půl roce zbankrotoval.[1]

Na Přimdě, která patří k majetku Kolowratů, se spřátelil s podnikatelem Jindřichem Kolowratem-Krakowským, který ho přesvědčil k pokračování ve studiu a zprostředkoval Huttovi stipendium na École des beaux-arts v Paříži. V letech 1946-1950 absolvoval studium v ateliéru monumentálního malířství u Jeana Souverbieho (1891–1981). O prázdninách cestoval pěšky po Francii a severní Africe, pobýval v Mnichově nebo se vracel do Čech. Při jedné z delších zastávek ho okouzlilo město Cheb i exotické společenství tamějších poválečných osídlenců. Ještě z Paříže požádal o přidělení bytu, usadil se zde natrvalo a založil rodinu. Maloval malebná městská zákoutí a již na přelomu let 1951 a 1952 měl v Chebu první výstavu. Později začal za motivy vyjíždět i do okolí Chebu malým autobusem, který si uzpůsobil jako pojízdný ateliér a překřtil na „huttabus“.

Roku 1953 předložil vedení města návrh na zavedení tříměsíčního výtvarného kursu.[2]

Roku 1962 ve spolupráci s dr. Mirou Mladějovskou, která předtím působila v chebském archivu a muzeu, založil Chebskou regionální galerii a až do roku 1972 byl jejím ředitelem. Hutta byl pověstný svým sklonem k neortodoxním řešením a podařilo se mu galerii dostat na vysokou úroveň. Postupně získal k výstavním prostorám v Radničním paláci také rekonstruovaný kostel sv. Bartoloměje v Chebu pro expozici gotických soch a pozdně barokní zámek ve Starém Hrozňatově (původně románský hrad Kinsberk), kde zamýšlel vybudovat lapidárium barokní plastiky. Zámek doslova zachránil poté, co ho v dezolátním stavu roku 1965 opustila Pohraniční stráž a uvažovalo se o jeho odstřelu.[3][4] Do areálu zámku byly svezeny poškozené sochy z pohraničí (většinou ze hřbitovů, křižovatek cest, božích muk apod.) a byly zde postupně restaurovány. Díky Huttovi se opravený zámek otevřel pro veřejnost roku 1968. Byl přizpůsoben potřebám galerie a kromě depozitáře a společenského sálu, kde se konaly komorní koncerty vážné hudby, přednášky a diskuse, v něm měly být zřízeny dva ateliéry a sochařská dílna pro plánovaná výtvarná sympozia. Počátkem normalizace zámek opět zabavilo Ministerstvo vnitra, protože se nacházel podle jeho názoru příliš blízko (0,5 km) od západní hranice.[5][6]

Za Huttova působení začala rekonstrukce kostela sv. Kláry na výstavní a hudební síň. Navázal spolupráci s významnými muzei umění v Krakově a Drážďanech a v Chebu uspořádal celou řadu zásadních výstav (např. již rok po založení chebské galerie výstavu 25 obrazů evropského malířství 16.–18. století ze sbírek Drážďanské galerie nebo 100 grafik Odilona Redona zapůjčených z Krakova roku 1965).[7]

Po okupaci Československa roku 1968 a následných normalizačních čistkách byl roku 1972 z ředitelské funkce propuštěn, zařazen mezi nespolehlivé osoby, přišel o pas a až do konce života se o něj zajímala Státní bezpečnost. Západočeská pobočka normalizovaného Svazu českých výtvarných umělců pak otálela s doporučením pro registraci u Fondu, která by malíři umožnila pracovat na volné noze. Po kladném doporučení z Chebu nakonec Hutta registraci získal a mohl působit jako malíř. Hutta byl svou neúnavnou činorodostí a vykonaným dílem podobný malíři Vladimíru Levorovi, který založil Galerii Klatovy / Klenová a rovněž se zasloužil o záchranu tamějšího hradu a zámku. Oba sdíleli za normalizace stejný osud - byli vyhozeni z místa ředitele galerie a měli problémy s komunistickou mocí, když se chtěli živit alespoň jako malíři. Byli přátelé.[8]

Měl celkem čtyři děti, dcery Barbaru a Kateřinu, které z větší části vychovával sám a syny Tomáše a Lukáše. Především oba synové podědili výtvarné a umělecké nadání - starší Tomáš se vyučil uměleckým kovářem, nejmladší Lukáš našel zálibu v počítačové grafice a AV tvorbě.

Pamětní deska na rohovém domě v Jateční ulici

Bojmír Hutta zemřel v Chebu ve věku 67 let. Při výročí 25 let od jeho úmrtí byla roku 2012 odhalena pamětní deska na rohovém domě č. 2 v Jateční ulici u chebského náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, kde žil a tvořil po většinu doby jeho působení v Chebu. Pochován je dle svého přání se svými rodiči v Domažlicích.[9][10]

Jeana Souverbie, u kterého Hutta studoval v Paříži, ovlivnil postimpresionismus a Nabisté i přátelství s Pablem Picassem a kubismus. Hutta získal solidní výtvarné vzdělání, především v malbě a seznámil se s moderním francouzským uměním.

Tvořil především olejomalby, ale věnoval se i kresbě, akvarelu a linorytu. Byl vynikající a citlivý portrétista. Ovšem učaroval mu starý Cheb a obrazy z tohoto prostředí mají zláštní poetiku. Nesoustředil se totiž pouze na stavby, ale i na lidi v nich a kolem nich. Proto má řada jeho obrazů i vlastní příběh. Nevyhýbal se ani krajině. Barevnost kaolinových lomů či poetika jezírek a rybníků ho přitahovaly snad nejvíce. A málokdo ví, že výtvarně ztvárnil i první oponu chebského divadla. Ta se bohužel nedochovala.

Neopomenutelná jsou také jeho sgrafita, například ta velkoplošná ve dvoraně Glauberových pramenů ve Františkových Lázních. A konečně mu nebyly cizí ani restaurátorské práce. Za zmínku stojí například štuková výzdoba stropu schodiště v hlavní budově chebské galerie nebo rokoková štuková výzdoba pokoje právě v domě č. 2 v Jateční ulici v Chebu.

Jeho dílo je v duchu realismu s prvky symbolismu.[8]

• Andrea Sloupová, Galerie umění a akviziční politika v době normalizace, disertační práce, FF a UDU UK Praha 2016
• Tomáš Kárník, Galerie výtvarného umění v Chebu v letech 1962–1989, bakalářská práce, FF UP Olomouc, 2015
• Jakub Formánek, Akademický malíř Bojmír Hutta, Cheb 2011
• Marcel Fišer, Bojmír Hutta (1920–1987), autorský katalog, Galerie výtvarného umění v Chebu 2012
• Václava Simeonová, Byl úžasný, vzpomínají potomci umělce, Chebský deník Roč. 2012, č. 170, s. 3
• Marcel Fišer, Galerie připravuje vzpomínkový večer na Bojmíra Huttu, Chebský deník Roč. 2012, č. 252, s. 8
• Karel Fron, Výtvarníci karlovarského regionu 1945-1993, OK, Karlovy Vary 1994
• Vladimír Havlic a kol., Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech: 1945-1990, 205 s., Západočeské nakladatelství v Plzni 1990
• František Peťas, Přírůstky do sbírek Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie výtvarného umění v Chebu 1976

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bojmír Hutta na Wikimedia Commons
• Bojmír Hutta v informačním systému abART
• Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Chodsko net: Hutta Bojmír