Bohuslav Widmann

Narodil se v Olomouci. Vystudoval Theresianum ve Vídni a práva na univerzitě. V roce 1856 nastoupil do státní služby jako konceptní praktikant na místodržitelství v Brně. Zde zůstal do vypuknutí války v roce 1866, kdy byl přidělen jako civilní komisař k 10. armádnímu sboru generála Ludwiga von Gablenze. Od roku 1867 měl hodnost mídstodržitelského tajemníka a vedl okresní úřad v Novém Jičíně. Roku 1868 se stal okresním hejtmanem v Olomouci.[1]

5. června 1871 se jeho manželkou stala Gabriele von Skene, paní ze Schwarzenau. Měli tři děti, z toho dva syny a jednu dceru. Synové působili v rakousko-uherské armádě.[1]

V roce 1874 získal Bohuslav titul dvorního rady a byl pověřen vedením zemské vlády v Kraňsku, od roku 1875 pak jako řádně jmenovaný zemský prezident, tedy nejvyšší představitel státní správy v této korunní zemi. Na tomto postu setrval do 9. prosince 1877, kdy byl jmenován místodržícím Horních Rakous (nejvyšší představitel státní správy se v některých zemích Rakouska nazýval zemským prezidentem, ve většině zemí pak místodržícím). 13. srpna 1879 pak byl jmenován místodržícím Tyrolska a Vorarlberska a zároveň povýšen na tajného radu. Byl orientován jako německý liberál a ve funkci místodržícího se dostával opakovaně do konfliktů s tyrolskými Italy a německými konzervativci.[1] Ve funkci tyrolského místodržícího setrval do roku 1890. Zasloužil se o rozvoj lékařské fakulty Univerzity v Innsbrucku. 17. října 1889 mu město Innsbruck udělilo čestné občanství. 19. června 1890 nastoupil na vlastní žádost ze zdravotních důvodů do penze. Získal tehdy Řád Františka Josefa.[3]

V závěru své veřejné dráhy byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1891 za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Tyrolsku, obvod Bolzano, Merano atd./Bolzano. Rezignace byla oznámena na schůzi 22. října 1895. Pak místo něj do parlamentu usedl Paul Welponer.[4] Ve volebním období 1891–1897 se uvádí jako baron Bohuslav von Widmann, c. k. tajný rada, místodržící v penzi, bytem Vídeň a Schwarzenau.[5]

V roce 1891 se uvádí jako kandidát klubu klubu Sjednocené německé levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných proudů.[6]

Zemřel v červnu 1911[1][3] ve svém bytě ve Vídni.[2]