Bohuslav Niederle (1907)

Povolání lékaře si zvolil po vzoru svého otce, primáře chirurgie a ředitele nemocnice v Kladně. V roce 1931 promoval v Praze na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích strávil rok na interní klinice u profesora Pelnáře, nakonec se ale rozhodl pro chirurgický obor.[2] V roce 1932 nastoupil na kliniku prof. Arnolda Jiráska nejprve jako sekundář, později se stal asistentem a nakonec zástupcem primáře. [3] Na klinice prožil i léta protektorátu, kdy v obtížných podmínkách pracoval na své habilitační práci. [2] Po válce byl za statečnost a pomoc partyzánům vyznamenán Čs. válečným křížem. V roce 1945 se habilitoval pro patologii a terapii nemocí chirurgických a nastoupil jako primář chirurgického oddělení městské nemocnice v Praze-Motole. [3] Zaměřil se na otázky břišní, končetinové a hrudní chirurgie. Kromě chirurgické praxe se soustředil na zlepšení pracovních podmínek, výuku nových zdravotních sester, výchovu mladých chirurgů. Nadále vědecky pracoval a v roce 1959 získal titul profesora chirurgie, o čtyři roky později doktorát věd.[3][2]

Po přeměně chirurgického oddělení na kliniku byl v roce 1968 profesor Niederle jmenován jejím přednostou. Pod jeho vedením se z ní stalo mezinárodně respektované pracoviště. Na klinice působil až do roku 1975.

Zabýval se terapií chirurgických nemocí (ftizeologií, operacemi maligních strum a chirurgickou léčbou gastrointestinálních onemocnění). Byl odborníkem v oblasti chirurgie žlučových cest. Tuto problematiku zpracoval v řadě vědeckých publikací, ať už sám nebo jako vedoucí autorského kolektivu. K nejznámějším patří Chirurgie žlučových cest (1977), která bylo přeložena do angličtiny (1981) a ruštiny (1982).

Velkou důležitost přikládal výchově mladých chirurgů a zdravotních sester. Výchovné zaměření mají knihy Operace náhlých příhod břišních (1962, spoluautor doc. Václav Šebek) a Práce sestry na operačním sále, která vyšla poprvé v roce 1954 a patří k základním učebnicím pro perioperační sestry.

V roce 1991 mu byla udělena Purkyňova cena, nejvyšší české zdravotnické vyznamenání. [4]V roce 1994 byl jmenován emeritním profesorem Univerzity Karlovy a v roce 1999 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu.[3] Byl členem domácích i zahraničních lékařských společností, přednášel na chirurgických a gastrolenterologických kongresech v Evropě. [3][4]

Zemřel v Praze 12. května 2000 ve věku 93 let.