Bohumil Modrý

Lední hokej začal hrát jako dvacetiletý v tehdejším klubu LTC Praha a již rok na to byl díky svým výborným fyzickým disposicím, talentu i vzornému charakteru vybrán do národního mužstva.

Hrál za před válkou velmi populární klub LTC Praha, společně např. se Stanislavem Konopáskem. Ve své době byl považován za nejlepšího brankáře v Evropě. Jako člen národního týmu dvakrát získal titul mistra světa (1947, 1949) a ze Zimních olympijských her 1948 si přivezl stříbrnou medaili.

Na olympijském turnaji ve Švýcarsku natolik zaujal, že mu byla nabídnuta možnost působit v Kanadě. Po návratu mu ministr Kopecký slíbil povolení ke hraní v NHL udělit. Jedinou podmínkou byla jeho účast na MS ve Švédsku v roce 1949. Tuto podmínku splnil a přivezl odtud zlaté medaile. Přesto bylo později rozhodnuto jinak. Údajně by svým působením v zámoří ohrozil bezpečnost republiky, a tak po tomto vystoupil z reprezentace a přípravy mužstva na MS 1950 v Londýně se již neúčastnil.

Kromě ledního hokeje hrál i českou házenou za Slavii Praha.

Po skončení druhé světové války byl národním správcem cihelny v Lanškrouně. Protože byl původní profesí stavební inženýr, v roce 1948 vytvořil pro Lanškroun regulační plán. Navrhl např. přístav Lanškroun na vodním kanálu Labe-Dunaj, letiště nebo propojení železniční přípojky z Rudoltic do Letohradu.

V září 1940 se oženil s Erikou Weiserovou.[1] S manželkou a dvěma dcerami, Blankou a Alenou, žil po roce 1945 v Lanškrouně na ulici Nádražní čp. 418.

Stal se obětí komunistického režimu. V březnu 1950 byl spolu s dalšími jedenácti spoluhráči zatčen a v tajném, politicky vykonstruovaném soudnímu procesu s vyloučením veřejnosti obžalován a odsouzen na 15 let vězení za špionáž a velezradu. Jednalo se o neslavně proslulou „Causu Modrý,“ nebo „Případ Modrý.“ Na jaře 1955 byl po krutém věznění v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech a při těžbě uranové rudy na dole Barbora v Jáchymově bez ochrany proti radioaktivnímu záření, propuštěn. Na následky věznění poté v roce 1963 předčasně zemřel ve věku 46 let. V roce 1968, pět let po své smrti, byl rehabilitován.

Dodnes není plně jasné, o co v jeho kauze šlo. Vláda se obávala možné emigrace hráčů, o které uvažovali již na olympijských hrách ve Švýcarsku. To by byl obrovský morální políček celému systému – navíc když již předtím emigrovali například mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová a Jaroslav Drobný (mistr světa v hokeji a později i vítěz tenisového Wimbledonu).

Pamětní deska československých hokejistů zatčených a odsouzených v roce 1950

• V roce 1968 byl jmenován zasloužilým mistrem sportu in memoriam[2]
• Po Bohumilu Modrém byla v Lanškrouně v roce 1994 pojmenována ulice a odhalena busta.
• V říjnu 2008 byla po něm pojmenována jedna z pražských ulic v oblasti Vysočan a Hloubětína
• Je čestným občanem města Lanškrouna a je zde po něm pojmenována sportovní hala[3]
• Modrého osud zachycuje román rakouského spisovatele Josefa Haslingera Jáchymov, který vyšel i česky.
• Dne 15. května 2011 byl společně s Ladislavem Trojákem uveden do Síně slávy IIHF.[4]