Blues

Roku 1908 je doloženo první vydání bluesové notace. Za otce blues je označován trumpetista William Christopher Handy, autor klasických skladeb jako The Memphis Blues nebo St. Louis Blues.[4] První autorskou bluesovou skladbou chráněnou autorským právem se roku 1912 stal píseň Dallas Blues Harta Wanda.[5] V první polovině 20. století vznikla řada subžánrů jako delta blues, boogie-woogie, jump blues apod., stejně tak originálních lokálních tradic, např. Chicago blues. Po druhé světové válce došlo k přechodu od akustického k elektrickému blues a k postupné otevírání bluesové hudby širšímu publiku, zejména bílým posluchačům. Legendou stylu se stal zejména kytarista B.B. King.[6] V 60. a 70. letech 20. století se vyvinula vlivná fúze zvaná blues rock, která spojovala bluesové styly s rockovou hudbou (Jimi Hendrix).[7] Blues bylo dlouho vnímáno jako "černošská rasová hudba", ale to se změnilo zejména rovněž v 60. letech. Nejslavnějšími bělošskými bluesmany se stali Stevie Ray Vaughan a Eric Clapton. Blues zůstávalo také dlouho americkou specialitou, ale nakonec se rozšířilo i do Evropy, do Británie ho přivedl Alexis Korner[8], na kontinent Ital Zucchero, českou podobu blues hledal například Vladimír Mišík.

Blues ovlivnilo vznik soulu, dalo rovněž základ jazzu, ragtimu, rock and rollu, rocku a dalším stylům západoevropské populární hudby, ovlivnilo i mnoho skladatelů vážné hudby a bylo nepřímým základem pro hip hop nebo pop music (zejména její větev zvanou R&B).

Nejčastější a základní formou blues je dvanáctitaktová stále dokola opakovaná harmonická smyčka např. s následujícím složením:

Příkladem jednoduchého bluesového doprovodu je následující posloupnost akordových značek:

• ${\displaystyle |E^{7}|E^{7}|E^{7}|E^{7}|A^{7}|A^{7}|E^{7}|E^{7}|H^{7}|A^{7}|E^{7}|H^{7}|\,\!}$

Melodika vychází z bluesové pentatoniky, která je obvykle rozšiřována do některé z vícestupňových bluesových stupnic. Typická je nevyhraněnost mezi durovým a mollovým charakterem skladby – použití velké i malé tercie a velké i malé septimy (obzvláště častý je durový doprovod v kombinaci s mollovou melodickou linkou). Dalším charakteristickým tónem (jedním z tzv. blue notes) je zmenšená kvinta.

Pro blues je typické čtyřčtvrťové členění taktu, kde je však každá čtvrtina dále členěna na dvanáctiny – jedná se o triolový rytmus s odlehčenou (nebo úplně vynechanou) druhou dvanáctinou v každé triole. Vzniká tím charakteristický „houpavý rytmus“, který lze přiblížit například jako opakování slabik „důba-důba-důba-důba“.

V melodii je s oblibou využíváno synkop a úmyslně nepřesného frázování, které se „nevejde“ do základního rytmu – tím je kromě harmonického napětí dosaženo také rytmického napětí mezi doprovodem a sólovou (zpěvnou) linkou.