Bitva v zátoce Vigo

Španělské državy na americké pevnině a Karibiku

Dne 11. června 1702 vyplula z přístavu Veracruz v Novém Španělsku nejprve do Havany na Kubě a poté do Španělska flota, nazývaná Stříbrná, pod velením dona Manuela de Valesco, jednoho z nejschopnějších španělských admirálů.[3] „Stříbrnou flotilu“ tvořilo dvacet dva fregat a galeon[8] mezi nimi např. Capitana de Barlovento, San Diego, San Juan, Santísima Trinidad, Tojo, Sacra Familia, či San Cristo de Buen Viaje, zatímco Manuel de Valesco velel z lodi Jesus-María-José.[3] Jelikož na bohatství měl zájem i francouzský král Ludvík XIV., nechal „Stříbrnou flotilu“ doprovázet loďstvem dvaadvaceti válečných lodí pod velením Françoise Louise de Rousselet Châteaurenaulta na fregatě Le Fort, jež celkem neslo 283 děl.[3] Celý konvoj vyrazil z Havany 7. července, 17 dní před střetem v zátoce Vigo ve Španělsku a čítal celkem 56 lodí; kromě válečných byl přítomen také velký počet lodí obchodních, které se ke konci plavby oddělily a dopluly do Francie právě včas, aby byly útoku Angličanů a Holanďanů ušetřeny.[8]

Když admirál Châteaurenault roku 1701 vyrazil z Evropy do Karibiku, válka mezi Francií a námořními mocnostmi ještě nebyla oficiálně vyhlášena, přesto už konvoj přijímal zprávy o propuknutí nepřátelství a Rookově blokádě Cádizu, obvyklého cíle španělských „Stříbrných flotil“.[8] Bylo proto nasnadě, že bude konvoj potřebovat nový cíl. Valesco zvažoval malý španělský přístav Los Pasajes, ale Châteaurenault upřednostňoval francouzský Brest, nebo La Rochelle, či dokonce Lisabon.[8] Nakonec bylo dosaženo kompromisu a 23. září francouzsko-španělské loďstvo do zátoky Vigo v Galícii. Po zakotvení však velké byrokratické průtahy způsobily značné zdržení při vykládání nákladu; úředníci, kteří se přijímání amerického zboží účastnili (inspektoři, odhadci, královští důstojníci aj.) byli ve velkých přístavech v Seville a Cádizu a muselo se na ně čekat, než se cokoliv z lodí dostane na pobřeží. Když se s vykládáním konečně začalo, ukázalo se, že transportních prostředků pro vykládání je nedostatek, prioritou se tak stalo stříbro, které bylo vyloženo první a odesláno do Luga ve vnitrozemí.[9] Po měsíci stráveném v zátoce tak z celé floty byly vyloženy jen tři lodě.[10]

Michael Dahl: Admirál Cloudesley Shovell

V polovině října anglická vláda zjistila přítomnost „Stříbrné flotily“ v zátoce Vigo a okamžitě posly, aby prohledali moře a našli Rooka a admirála Cloudesleyho Shovella, který se svou eskadrou operoval u Ouessantu.[11] V té době se admirál Rooke vracel do Anglie, když na konci září byl donucen v důsledku špatné koordinaci a bojové morálky ukončit tažení proti Cádizu. Rooke již v té době věděl o španělském konvoji; anglický kapitán Thomas Hardy na lodi Pembroke, který zůstal vzadu, aby se plavil do portugalského přístavu Lagos. Kaplan na Pembroke jménem Beauvoir, původem z Jersey, se dozvěděl od upovídaného francouzského konzula o loďstvu s pokladem v přístavu, tuto zprávu Beauvoirovi potvrdil i posel z císařské ambasády v Lisabonu. Kapitán Hardy se okamžitě pustil za admirálem Rookem, kterého dohnal 17. října, aby mu zabránil překročit Biskajský záliv.[12] Rooke se rozhodl proti Španělům vytáhnout.[13]

Rooke vyslal lodě, aby prozkoumaly ústí zátoky Vigo. Vyloďovací skupina získala od jednoho zajatého mnicha informace, že část pokladu patřící španělskému králi Filipovi již byla vyložena na pevninu, ale přesto že se na palubách španělských lodí nacházelo ještě značné bohatství.[12]

Schéma bitvy, opevněné město Vigo se nachází přibližně v polovině na jižní straně zálivu

V pondělí 23. října brzy ráno viceadmirál Thomas Hopsonn na HMS Torbay zahájil útok na barikádu, těsně následován silnou eskadrou anglických a holandských lodí, jimž velel viceadmirál Van der Goes.[15] Poblíž každého konce bariéry nechal Châteaurenault ukotvit své největší válečné lodě, Bourbon a Esperance. Podél barikády bylo zakotveno dalších pět velkých válečných lodí se soustřednou palbou připravenou směrem na střed.

Bitva v zátoce Vigo, ilustrace z knihy Dvacet tisíc mil pod mořem

Mezitím se James Butler, druhý vévoda z Ormonde vylodil s dvěma tisíci muži poblíž Teisu a vytáhl na pevnost Randu. Ormonde vyslal Lorda Shannon s předvojem granátníků napadnout nepřátelské pozice, hájené jednotkami o síle několika set mužů. Hradba uzavírající stranu byla zničena a baterie namířená k moři utichla včas, aby neohrožovala útok lodí na barikádu. Věž bráněná přibližně 300 francouzskými a španělskými vojáky vzdorovala o trochu déle, ale nakonec posádka nakonec podlehla Shannonovým granátníkům. Protože děla na jižním pobřeží byla napadena Ormondovými jednotkami, devadesátidělová Association zaútočila a umlčela severní baterii na opačné straně pobřeží zátoky.[15]

Fregata Torbay s větrem v zádech narazila do barikády, která tak byla prolomena a Torbay vplula zezadu mezi francouzskou eskadru. Nicméně náhlý pokles síly větru zabránil tomu, aby další spojenecké lodě Torbay následovaly a Hopsonn se tak byl dočasně stál proti přesile. Francouzská ohnivá loď však vzápětí Torbay napadla, avšak ohnivá loď, obtěžkána nákladem tabáku ze španělské Indie, náhle explodovala. Hustý mrak tak zahalil anglickou loď a tak její posádka mohla uhasit oheň vypuklý na Torbay.[16] Podle deníku admirála Rooka se při incidentu utopilo 53 mužů, ale jak se vírt opřel do dalších spojeneckých lodí, ty narazily do bariéry a prorazily ji také.

Ve chvíli, kdy byla barikáda prolomena a pobřežní pevnosti vyřazené, byla pozice franko-španělského loďstva ztracena. Španělský admirál Manuel de Velasco vydal rozkaz lodě s poklady potopit, aby nepadly do rukou nepřítele.[10]

Angličtí a holandští se celou noc snažili zachránit svoji kořist; do rána byly všechny španělské a francouzské lodě buď zajaty, nebo skočily na dně moře.[16] Ještě během bitvy se Angličané a Holanďané snažili ze dna zátoky vyzdvihnout poklady z potopených lodí, avšak neúspěšně.[10]

Námořní vítězství v zátoce Vigo mělo značný vliv na další směřování Velké aliance. Po nástupu Filipa V. z bourbonské dynastie na španělský trůn se portugalský král Petr II. uzkostlivě snažil s mocným sousedem udržovat dobré vztahy a v červnu 1701 uzavřel spojenectví s Francií. Nicméně pro Portugalce byla důležitější bezpečnost zámořských kolonií v Americe, než domácí fronta.[23] Aby dokázali ochránit své námořní cesty do Jižní Ameriky, portugalská vláda kladla důraz na to, aby se portugalské námořnictvo dokázalo měřit s dominantními námořními mocnostmi operujícími v Atlantiku. Po Rookově vítězství bylo zřejmé, že námořní převaha se posunula na stranu Spojenců.[23]

V květnu roku 1703 Portugalsko s Anglií podepsalo Metheunskou dohodu (pojmenovanou podle barona Metheuna, jenž byl vůdcem anglických diplomatů). Odtrhnutí Portugalsko od Francie bylo velkým triumfem Spojenců; s námořní základnou v Lisabonu mohlo spojenecké loďstvo ovládnout Gibraltarskou úžinu a ochromit francouzskou námořní aktivitu ve Středomoří.[24] Nicméně s Portugalskem na své straně musela Velká aliance přehodnotit svou strategii: námořní mocnosti se nyní nacházely značně zaměstnané tažením proti Španělsku, proti kterému stála jedna spojenecká armáda se základnou v Lisabonu a druhá na východě v Katalánsku. Tato strategie se ukázala jako značná zátěž a příčinou katastrofálního tažení na poloostrově, nicméně z dlouhodobého hlediska se obchodní zisky z metheunské dohody ukázaly jako jeden ze základních kamenů budoucího britského bohatství. Námořní bitva v zátoce Vigo tak měla značný nepřímý podíl na britské prospěritě v 18. století.[23]

Poklad, který skončil i s loděmi na dně vigské zátoky se ještě během bitvy pokusili vytáhnout Angličané a Holanďané, později také Španělé a Francouzi pod velením synovce admirála Châteaurenaulta, ale neúspěšně. Poté se španělská vláda rozhodla hledání zpřístupnit soukromníkům pod podmínkou, že 90 procent nalezeného zlata odevzdají státu.[10] Následovaly pokusy, při nichž se postupně dařilo vyzdvihávat část potopeného zlata: jako první zaznamenal úspěch roku 1720 Švéd Sjöheln a roku 1732 Španěl Juan Antonio Rivero se skupinou malajských lovců perel. V 19. století se o vytažení pokladů ze zátoky pokoušelo množství podnikatelů, jejich úspěchy byly střídavé.[25] Pokusy probíhaly i ve 20. století a obecně neúspěšně.[25] Ačkoliv mnohým lovců pokladů se v zátoce Vigo nepodařilo z lodí vytáhnout nic, anebo byly nálezy velmi malé, některým se posléze podařilo proslavit literární činností s tematikou hledání pokladů.[25]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Vigo Bay na anglické Wikipedii.

• FRANCIS, David. The First Peninsular War, 1702–1713. Londýn: Ernest Benn, 1975. ISBN 0-510-00205-6. (anglicky)
• KAMEN, Henry. The Destruction of the Spanish Silver Fleet at Vigo in 1702. Bulletin of the Institute of Historical Research. 1966, roč. 39, čís. 100. (anglicky)
• KAMEN, Henry. Philip V of Spain: The King who Reigned Twice. New Haven: Yale University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-300-08718-7.
• LE FEVRE, Peter; HARDING, Richard. Precursors of Nelson: British Admirals of the Eighteenth Century. Londýn: Chatham Publishing, 2000. Dostupné online. ISBN 1-86176-062-0. (anglicky)
• LYNN, John Albert. The Wars of Louis XIV: 1667–1714. Londýn: Longman, 1999. Dostupné online. ISBN 0-582-05629-2. (anglicky)
• ROGER, N. A. M. The Command of the Ocean: A Naval History of Britain, 1649-1815. Londýn: Penguin Books, 2006. ISBN 0-141-02690-1. (anglicky)
• STANHOPE, Philip Henry. History of the War of the Succession in Spain: By Lord Mahon. 2. vyd. Londýn: J. Murray, 1836. Dostupné online. (anglicky)
• GEOFFREY, Symcox. War, Diplomacy, and Imperialism: 1618–1763. New York: Harper Torchbooks, 1973. (anglicky)
• TREVELYAN, George Macaulay. England under Queen Anne: Blenheim. Londýn: Longmans, Green and co., 1948. (anglicky)
• WOLF, John baptist. The Emergence of the Great Powers: 1685–1715. New York: Harper & Row, 1962. Dostupné online. (anglicky)

• Válka o španělské dědictví

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva v zátoce Vigo na Wikimedia Commons