Bitva u Horaniu

Po ztrátě základny v Munda (5. srpna dobyto letiště), porážce v bitvě v zálivu Vella (noc 6.-7. srpna) a americkém vylodění na Vella Lavella (15. srpna – Američané tak obešli silnou japonskou posádku na Kolombangaře) se japonské velení rozhodlo o stažení svých jednotek ze středních Šalomounů.[1] Jednotky měly být stahovány do Horaniu (7°42′ j. š., 156°43′ v. d.) na severu ostrova Vella Lavella, kde měla být vybudována základna bárek.

Bitva se odehrála severně od Vella Lavella. Mapa v Harovi na str. 187 ukazuje pozici Sazanami a Hamakaze ve 0:40 jako 7°20′ j. š., 156°40′ v. d.

V 5:00 17. srpna vyplul z Rabaulu Japonský svaz kontradmirála Macudži Idžúina složený z torpédoborců Sazanami (vlajkový), Hamakaze, Šigure a Isokaze. Idžúinovy jednotky měly poskytnout krytí transportnímu konvoji, který vyplul z Buin na jihovýchodě Bougainville ve 12:27 téhož dne. Podle Hary (tou dobou velitel 27. kučikutai [駆逐隊 ~ divize torpédoborců] na Šigure) se konvoj skládal z 20 vyloďovacích bárek (daihacu) a přepravoval posilu 400 mužů pro Horaniu.[2] Podle O'Hary měl ale konvoj celkem 22 plavidel: dva pomocné stíhače ponorek, 15 daihacu (dva ozbrojené), čtyři motorové torpédové čluny a pancéřový člun.[1]

Již krátce po vyplutí z Rabaulu byly japonské torpédoborce zpozorovány průzkumem[2] a z Purvis Bay (9°9′ j. š., 160°15′ v. d.) na Floridě proti nim vypluly čtyři torpédoborce USS Nicholas, USS O'Bannon, USS Taylor a USS Chevalier kapitána Thomase J. Ryana.[1]

Japonský konvoj se setkal s doprovodnými torpédoborci. Přibližně ve 23:30 byly torpédoborce napadeny osmi letouny. O'Hara píše o Avengerech, zatímco Hara píše o „dvoumotorových bombardérech“.[1][3] Japonské torpédoborce přepluly ústí zálivu Vella a přiblížily se k pobřeží Kolombangary. Pak se otočily na západ a mířily zase zpět ke konvoji.[4] V 0:29 japonské hlídky zpozorovaly americké torpédoborce a téměř zároveň americký radar zachytil přítomnost Japonců.[1] Hrozilo, že se americké torpédoborce dostanou ke konvoji dříve, než jim v tom Idžúinovy lodě dokáží zabránit. Podle všeho ale Ryan nejevil o konvoj zájem a soustředil se na japonské torpédoborce. Obě strany plánovaly provést útok torpédy. V 0:40 shodil japonský průzkumný letoun světlice nad americkými torpédoborci, čímž uhasla naděje na překvapivý torpédový útok.[4][1]

Ryan obrátil své torpédoborce na západ. Rovněž Idžúinovy jednotky přešly na západní (respektive severozápadní) kurz a Idžúin nařidil torpédový útok. Hara na Šigure odhadoval vzdálenost na více než 10 000 metrů, což pravděpodobnost zásahu značně snižovalo.[5] Přesto Japonci vypustili mezi 0:52 až 0:55 (podle Hary), respektive mezi 0:46 až 0:55 (podle O'Hary) celkem 31 torpéd a poté zahájili palbu ze svých 127mm děl.[6][1] V 0:58 vystřelil čtyři torpéda i Chevalier (poslední loď v americké linii) a rovněž Američané zahájili dělostřelbu. Ani na jedné straně se ale nepodařil nějaký významnější zásah a všechna torpéda minula.[1]

Kolem 1:00 zaznamenal radar na Hamakaze kontakt, který byl interpretován jako další blížící se nepřátelské jednotky. Ve skutečnosti šlo ale pravděpodobně o vlastní konvoj.[7][1] Krátce po 1:00 obě bojové formace zamířily na severozápad a Isokaze vypustil další torpéda. V 1:21 Američané pronásledování vzdali a obrátili se zpět k jihovýchodu. Souboj byl u konce.[8][1]

Na japonské straně byl pouze v 1:12 lehce poškozen Isokaze blízkými dopady granátů, které zranily několik mužů posádky a založily malé požáry. Rovněž Hamakaze byl lehce poškozen. Jednotlivé lodě konvoje se většinou stihly ukrýt u severního pobřeží Vella Lavelly.[8] Američané si nárokovali potopení dvou stíhačů ponorek, dvou torpédových člunů a jedné daihacu. Podle Hary ale Japonci přišli pouze o dvě daihacu,[8] zatímco podle O'Hary byly ztraceny dva pomocné stíhače ponorek: č. 5 a č. 12.[1] Jejich ztrátu k datu 18. srpna 1943 potvrzuje i Nišida.[9]

Japonské bárky z konvoje se během následujícího dne schovávaly u pobřeží ostrova a večer vyložily všechny přepravované posily v Horaniu.[8] Později bylo do Horania evakuováno 9000 mužů z Kolombangary.[1]