Bitva u Edessy

Sásánovský velkokrál Šápúr I. obsadil v roce 251 Arménii a podrobil toto království přímé perské nadvládě.[1] V následujících letech se vypravil s vojskem proti proudu Eufratu, vtáhl do římské provincie Sýrie a uštědřil tamějším silám drtivou porážku u Barbalissu.[2] Peršané po tomto vítězství Sýrii vydrancovali,[3] v roce 253 se zmocnili tamější metropole Antiochie[4] a několika jiných měst a pronikli až do Kappadokie.[5] Jejich útok na Emesu (Homs) odrazil místní velekněz, který se prohlásil za císaře pod jménem Uranius Antoninus.[6] Šápúrovy územní zisky vzaly rychle za své poté, co se s obrovskou kořistí a značným počtem zajatců vrátil zpět do Persie.[7] Římská říše se nedokázala této agresi účinně bránit, protože se v této době zmítala v chaosu vyvolaném řadou uzurpací a občanských válek.[6] Současně musela čelit gótskému nebezpečí v oblasti dolního Dunaje. Na podzim 253 se v Itálii chopil trůnu Valerianus, jenž se podělil o vládu nad impériem se svým synem Gallienem.[8]

Na počátku roku 254 Valerianus opustil Řím a vypravil se přes Balkán a Malou Asii do Antiochie, kam dorazil patrně ještě v závěru téhož roku.[9] Svůj hlavní stan zřídil ve městě Samosata.[10] Uranius Antoninus se po Valerianově příchodu stáhl zpět do Emesy a vzdal se nároku na vládu.[9] Navzdory císařově přítomnosti se situaci na východě nepodařilo plně stabilizovat. Gótové a jejich spojenci Borané podnikli v letech 253 až 256 v Černém moři několik námořních výprav do provincií Pontus a Bithýnie.[11] Vzhledem k trvající perské hrozbě Valerianus nemohl zakročit proti jejich pustošivým nájezdům. V roce 256 se s částí vojska vydal do Kappadokie, což Góty odradilo od dalších útoků.[12] Šápúr využil Valerianova přesunu na sever a napadl kvetoucí obchodní město Dura Európos na středním Eufratu.[11] Peršané tuto předsunutou římskou pohraniční pevnost dobyli a zcela zničili.[13] Valerianus se nato vrátil do Sýrie a dosáhl menšího vítězství u Kirkesia, jeho armádu ale zasáhl mor.[14]

Konflikt mezi Peršany a Římany vyvrcholil v roce 260, kdy Šápúr I. vytáhl podél řeky Tigris do severní Mezopotámie a oblehl města Edessu a Karrhy.[15] Valerianus vyrazil proti němu s hlavní částí svého vojska s úmyslem svést rozhodnou bitvu.[16] Římské a řecké prameny jsou poměrně stručné při líčení dalšího vývoje. Z jejich podání však vyplývá, že došlo k boji, v němž Římané svým protivníkům podlehli a byli obklíčeni.[17] Valerianus se pokusil se Šápúrem dojednat mírové podmínky, nicméně během vyjednávání byl společně s většinou nejvyšších velitelů zrádně zajat.[18] Celé římské vojsko se následně vzdalo Peršanům.[17]

Bitva představovala jeden z největších úspěchů Sásánovců nad jejich západními sousedy.[19] Šápúr nechal svůj velkolepý triumf zvěčnit na skalním reliéfu v Nakš-e Rustamu. Jeho vítězství zaznamenává rovněž nápis u tamější budovy Ka‘ba-je Zardošt: [20]

„Na třetím tažení, když jsme napadli Karrhy a Edessu, přišel na nás císař Valerianus s armádou 70 000 a strhla se nám velká bitva a císaře Valeriana jsme se zmocnili vlastníma rukama i ostatních i náčelníka gardy a senátorů a důstojníků, kteří veleli onomu vojsku, ty všechny jsme zajali a odvedli jsme je do Persie a zemi syrskou, kilickou a kappadockou jsme ohněm vypálili a zpustošili a lidi odvedli do zajetí.“[21]

Šápúr přikázal odvléct zajaté Římany včetně císaře na východ. Mezi zajatci se nacházelo mnoho techniků a řemeslníků, usazených Peršany v dnešním Chúzistánu a Fársu, aby zde budovali různé stavební projekty, jako byly mosty či vodní díla.[22] Ve městě Šúštar jsou dodnes viditelné zbytky jednoho z těchto děl, nazývaného Band-e Kaisar („císařská přehrada“).[17] Valerianus strávil posledních asi šest let svého života jako perský zajatec.[23] Podle Lactantia Šápúr ponižoval svého přemoženého protivníka tím, že ho využíval jako stupátko při nasedání na koně.[24] Valerianův syn a nástupce Gallienus se zřejmě nepokusil svého otce vysvobodit.[25]

Po Valerianově porážce Šápúr pokračoval ve své výpravě dále na západ, přičemž vtáhl do Sýrie, kde znovu obsadil a vyplenil Antiochii.[26] Sásánovské vojsko postoupilo až do Kilíkie a hluboko do Malé Asie.[27] Jejich výboje měly jen přechodné trvání, neboť římští velitelé Macrianus a Ballista dokázali shromáždit zbývající římské vojenské síly, s nimiž vypudili Peršany za Eufrat.[17] Palmýrský vládce Odaenathus, již dříve nápomocný Valerianovi, získal pro Římany zpět Edessu.[28] Macrianus se mezitím vzbouřil proti Gallienovi a prohlásil své syny Macriana mladšího a Quieta za císaře. Oba Macrianové však zanedlouho padli na Balkáně v boji proti císařovu jezdectvu.[29] Odaenathus, zachovávající loajalitu Gallienovi, oblehl a zabil Quieta v Emese, čímž se domohl pozice nejmocnějšího muže římského Orientu.[26] V roce 262 odčinil římskou porážku, když na Peršanech dobyl Karrhy a Nisibis a postoupil až k perskému hlavnímu městu Ktésifóntu.[30] Gallienus fakticky uznal Odaenathovo výsadní postavení a přiznal mu titul corrector totius Orientis („velitel celého východu“).[31]