Bitva u Chlumce (1126)

Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy:

„Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.

16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu.

Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších.

Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížné prodírat se bořícím se sněhem.

Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk.

Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.

Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.

Vlastenecký, protiněmecký postoj zastával již Soběslavův současník a stoupenec, Kanovník vyšehradský, který vylíčil bitvu ve svém pokračování Kosmovy kroniky.[1] Historiky bývá zmiňován národní charakter, který Soběslav dokázal vtisknout shromáždění českých velmožů sjednocených proti německému nepříteli.[2][3] Vratislav Vaníček dává událost do širších souvislostí formování evropských národů a shromáždění českého vojska pod korouhví svatého Vojtěcha připevněné ke svatováclavskému kopí přirovnává ke shromáždění francouzsky mluvící šlechty pod korouhví oriflamme Ludvíkem VI. proti císaři Jindřichu V. o dva roky dříve.[4]