Besim Korkut

Narodil se do travnické rodiny s bohatou tradicí islámské vzdělanosti. Jeho otec Ahmed Munib-efendija (1848?–1925), ředitel v muslimské základní škole, ruždii, pak mudarris (učitel) v travnické medrese a nakonec člen Ulema-medžlisu Islámského společenství v Bosně a Hercegovině, se oženil s Šehidou/Šahidou Biščević, s níž přivedl na svět tři syny (Sakib, 1884–1929, Derviš, 1888–1969, a Hamdija). V druhém manželství s Arifou Oručovou se narodili synové Besim, 1904–1975, a Hazim. Vedle to měl pět dcer. Ahmedův bratr Muhamed Hazim-efendija byl v letech 1877–1914 travnickým muftím, stejně jako jejich otec Derviš Muhamed-efendija (1830–1877).

Besim se narodil v Travniku (některé zdroje mylně uvádějí Sarajevo). Ruždii, islámskou základní školu, navštěvoval v Travniku, Okružní medresu v Sarajevu (otevřena 1916, od 1922 jako Vyšší medresa, 1924 zrušena), kde byl ředitelem jeho bratr Sakib a učitelem bratr Derviš. Mezi lety 1920 a 1925 navštěvoval Šarí'atskou soudní školu v Sarajevu. V letech 1925–1931 studoval na káhirské Univerzitě al-Azhar. Po návratu do vlasti se stal suplentem v Šarí'atské soudní škole (11. září 1931–28. června 1937[2]), kde přednášel arabský jazyk, stylistiku, šarí'atské právo, aqaid a dějiny islámu, a do toho byl jistý čas i učitelem náboženství v Prvním chlapeckém gymnáziu v Sarajevu. Po uzavření soudní školy (1937) byl umístěn do Šarí'atského gymnázia v Sarajevu a hned nato do mostarského gymnázia jako učitel náboženství (do 1940), pak znovu do Šarí'atského gymnázia, kde setrval až do roku 1944. Vedle toho přednášel ve Vyšší šarí‘atsko-teologické škole (Viša islamska šerijatska-teološka škola). Následně odešel na území pod kontrolou komunistických partyzánů.

Po osvobození pracoval v Ministerstvu školství Lidové vlády Bosny a Hercegoviny (1945–1947) a nato ve Výboru pro vysoké školy a vědecká pracoviště (1947–1950). Krátce po založení Orientálního ústavu v Sarajevu byl přijat do jeho řad (1951) a zůstal v něm až do odchodu do penze (1. března 1969). Za působení v ústavu honorárně přednášel na Katedře orientalistiky Filozofické fakulty Univerzity v Sarajevu.

Roku 1934 se zúčastnil výběrového řízení na novou učebnici islámského náboženství pro sedmý ročník středních škol, které pořádal Ulema-medžlis, nejvyšší rada Islámského společenství. Publikace byla vydána o rok později. V této době začal hojněji přispívat i do islámských periodik. Roku 1952 vydal Mluvnici arabského jazyka pro klasická gymnázia.

Poslední dvě desetiletí svého života věnoval překladu Kurʼánu. Kvůli neshodám s tehdejším reisu-l-ulemou Selejman-efendijou Kemurou kniha vyšla až roku 1977, dva roky po autorově smrti. Ve své době se jednalo o první přímý a úplný překlad z arabského jazyka.[3][4][1]

Besim zemřel 3. listopadu 1975 v Sarajevu. Nekrolog v časopisu Příspěvky k orientální filologii (Prilozi za orijentalnu filologiju) uvádí 30. listopadu, což je zjevný překlep. Náboženský obřad spojený s pohřbem byl totiž vystrojen hned 4. listopadu.

• Kratak pregled povijesti Islama (Stručný přehled dějin islámu, Sarajevo 1935)
• Istorija Islama: udžbenik islamske vjeronauke za VII razred srednjih škola (Dějiny islámu: učebnice islámského náboženství pro VII. ročník středních škol. Sarajevo 1935)
• Gramatika arapskog jezika: za I i II razred klasične gimnazije (Mluvnice arabského jazyka pro I. a II. ročník klasického gymnázia, Sarajevo 1952)
• Arapski dokumenti u Državnom arhivu u Dubrovniku. Knj. 1, Sv. 1, Dokumenti o odnosima Dubrovnika i Maroka (Arabské dokumenty ve Státních archivu v Dubrovníku. Sv. 1., Dokumenty o vztazích Dubrovníku s Marokem, Sarajevo 1960)
• Arapski dokumenti u državnom arhivu u Dubrovniku. Knj. 1, sv. 2, Dokumenti o odnosima Dubrovnika s Alžirom, Tripolisom i Egiptom (Arabské dokumenty ve Státních archivu v Dubrovníku. Sv. 2., Dokumenty o vztazích Dubrovníku s Alžírskem, Tripolskem a Egyptem, Sarajevo 1961)
• Arapski dokumenti u Državnom arhivu u Dubrovniku. Knj. 1, Sv. 3, Osnivanje Dubrovačkog konzulata u Aleksandriji (Arabské dokumenty ve Státních archivu v Dubrovníku. Sv. 3., Založení Dubrovnického konzulátu v Alexandrii, Sarajevo 1969)