Bandikut běloocasý

Velikost tohoto druhu činila 36,5 až 44 cm u samců, samice byly menší, měřily 32 až 39 cm. Jejich bíle zabarvený ocas měřil 11,5 až 27,5 cm. U druhu se potom vyvinuly také velké uši. Na zadních nohách měli tito bandikuti pouze tři prsty. Zbarvení bylo najčastěji šedé na hřbetě a břicho bylo zabarveno světle.[4]

Areálem výskytu bandikuta běloocasého byla centrální Austrálie; druh žil v celkem čtyřech státech, a sice v Queenslandu, Jižní Austrálii, Severnín teritoriu a Západní Austrálii. K životu tito tvorové preferovali zdejší pouštní oblasti, avšak přizpůsobili se například i oblastem s rostlinami Acacia aneura. Jednalo se o striktně noční druh.[3] Bandikut běloocasý si vykopával nory, které byly obyčejně dlouhé asi 270 cm. Pokud v noře bandikuté pobývali, ucpali vchod; díky tomu do jejich obydlí nepronikli možní nepřátelé. Bandikut běloocasý spal vsedě.[4] Jednalo se prý o zuřivého tvora, odchycení se prý bránil syčením a kousáním. Žral maso; to byla mezi ostatními jeho příbuznými výjimka.[5] Lovil například jiné drobné druhy savců (kupříkladu hlodavce), ale nepohrdl ani rostlinnou potravou, jako byla semena či ovoce.[3] Období reprodukce připadalo na dobu mezi březnem a červnem. Po 21 dnech březosti se samici narodila nejčastěji dvojčata, jejichž vývoj pokračoval dalších 70 až 75 dní ve vaku; avšak již po padesáti dnech od porodu docházelo k dalšímu spáření. Do dvou týdnů po opuštění vaku přestala být mláďata závislá na potravě od matky.[4][5]

Druh nebyl ve své domovině vzácným druhem. Do oblasti však byly zavlečeny nepůvodní druhy predátorů; hrozbou byli taktéž introdukovaní králíci, kteří bandikuty obírali o potravu. Došlo také ke změnách požárních cyklů a v neposlední řadě bandikuty kvůli kožešinám zabíjeli lidé. Pokles druhu byl velký a zvíře nebylo pozorováno od třicátých let. P. Hanisch v roce 1967 objevil na okraji Simpsonovy pouště lebku bandikuta běloocasého, která se nacházela v hnízdě orla klínoocasého (Aquila audax) a jejíž stáří bylo odhadem určeno pod patnáct let. Tento kosterní nález tvoří poslední zaznamenaný exemplář druhu. Mezinárodní svaz ochrany přírody bandikuta běloocasého v roce 1982 zařadil mezi vyhynulé druhy.[3][4][5]