Augustín Ráth

Otec, též Augustin, byl zámečnický mistr, matka Lukrécia (1853–1891) pocházela ze známého ružomberského rodu Krčméry. Augustín studoval na církevních gymnáziích v Ružomberoku, Levoči a Egeru (maturitu složil roku 1891). Absolvoval právnickou fakultu na univerzitě v Kluži a roku 1897 byl na fakultě státních a právních věd budapešťské Královské uherské univerzity po složení rigorózních zkoušek promován doktorem práv. Praxi advokátního koncipienta vykonal v Martine a Myjavě. V roce 1899 složil advokátské zkoušky a v Námestově převzal po tehdy padesátiletém Pavolu Országhovi Hviezdoslavovi advokátní praxi, kterou zde vykonával deset let. Manželka Augustina Rátha později vzpomínala na dům P. O. Hviezdoslava ve Slovenském denníku.[4] Kromě právní činnosti zde Ráth založil politicko-společenský měsíčník Orava.[5][6][7] Při volbách do uherského národního sněmu v roce 1906 jako kandidát Slovenské ľudové strany za dolnokubínský volební okres a blízký spolupracovník Andreje Hlinky obdržel 1224 hlasů oproti 1454 hlasům maďarského protikandidáta Csitáriho.

Byl členem představenstva Úvernej banky v Ružomberku,[8] ve své době jediném ryze slovenském bankovním domě, která se z lokálního úvěrového ústavu vypracovala na přední místo slovenských bank. Kolem roku 1910 se stala Úverná banka největší slovenskou bankou, závislou na pražské Živnobance.

V kanonickém procesu zastupoval Andreje Hlinku v jeho sporu[9][10] s biskupem Alexandrem Párvym[11]. Z důvodu finančních problémů Ľudových novín, v nichž působil, se redakce tohoto listu v dubnu 1910 přestěhovala na popud Andreje Hlinky do Bratislavy a noviny byly přejmenovány. Předsedou redakce se stal A. Hlinka, dále v ní působil Ján Vojtaššák a hlavním redaktorem těchto nových Slovenských ľudových novín se stal až do března 1911 A. Ráth.[12][13][14] V roce 1912 ze Slovenské ľudové strany vystoupil.

Od listopadu roku 1909[15] až do vypuknutí války v roce 1914 vykonával advokátskou praxi v Bratislavě (dnes již neexistující Cesta arcikňaza Fridricha č. 12). Během první světové války působil jako sedriální soudce v Novém Sadě, Valjevě a Kruševaci, i jako vojenský soudce na obsazených srbských územích. Byl vyznamenán rytířským stupněm řádu Františka Josefa s vojenskou dekorací.[16] Po první světové válce působil od roku 1919 na žádost srbochorvatské strany jako sekční ředitel na bělehradském ministerstvu spravedlnosti, kde měl na starosti legislativu a organizaci soudnictví nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.[17] Za své zásluhy byl vyznamenán řádem sv. Sávy. Následně působil v Československo-jihoslovanské lize.[18]

V nové Československé republice krátce působil na ministerstvu spravedlnosti, věnoval se řešení právního dualismu a roku 1920 byl ministrem Vavrem Šrobárem povolán jako sekční šéf na ministerstvo unifikací,[19] v Praze bydlel v Dittrichově ul. č. 24, 2. patro (dnes č. 22). Téhož roku se habilitoval na české právnické fakultě a už o rok později (jmenován T. G. Masarykem dne 20. 5. 1921) se jako řádný profesor občanského práva vrátil do Bratislavy, aby se zde stal prvním děkanem Právnické fakulty Univerzity Komenského.[20] Tuto funkci vykonával ve třech obdobích (1920–1921, 1923–1924, 1927–1928), jako proděkan působil v letech 1924–1925 a 1928–1929. Mezi roky 1921–1922 byl také rektorem[21] celé univerzity, následně pak v letech 1922–1923 působil jako prorektor. V letech 1929–1930 uspořádal přednáškové turné po USA.

Celý zbytek života pilně přednášel a působil v právních vědách a udržoval na Slovensku čilý společenský život.[22] Zemřel po delší chorobě 12. března 1942.[23] Pochován je v rodinném hrobu v Bratislavě-Ružinově, sektor 22, č. 696.[24] Po politických změnách v roce 1948 slovenští vládní představitelé odmítli žádost univerzity o zhotovení a umístění Ráthovy busty ve vstupní hale Komenského univerzity.

Udržoval čilé styky s představiteli české, slovansky orientované, inteligence a dne 10. 2. 1900[25][26] se v Praze oženil s učitelkou[27], překladatelkou, publicistkou a etnoložkou Růženou, roz. Kolářovou[pozn. 1] (30. srpna 1872 Praha[29] – 22. října 1959 Bratislava), dcerou profesora slovanských jazyků Josefa Koláře (1830–1910).[30] Byla členkou výboru ženského spolku Živena[31] při Muzeálnej slovenskej spoločnosti.

Z jejich manželství se narodily čtyři děti. Nejstarší syn Olgerd Blažej Ráth (3. února 1901 Námestovo – 23. února 1921 Praha), student medicíny na Karlově universitě[32], pohřben v Praze v rodinném hrobu Ráthova tchána Josefa Koláře.[33]

Druhá v pořadí byla dcera Mária ad Nives Margelona, „Mahuliena“ (4. srpna 1902 – 21. března 1943, pohřb. Ružomberok[34]), studovala právo, provdala se v roce 1922 za MUDr. Karola Krčméryho (5. března 1887 Dumbrăveni – 18. března 1934 Trnava, pohřb. Ružomberok), tragicky zesnulého primáře Župní nemocnice v Trnavě. Mahuliena Krčméry byla také předsedkyní ve Slovenském katolickém skautingu SKS.[35]

Třetím dítětem byl JUDr. Eliáš Martin Ráth, „Ilja“ (12. listopadu 1904 Námestovo – 25. září 1987 Bratislava), poválečný diplomat v Londýně a v sekretariátu OSN v New Yorku. Vystudoval práva a historii v Bratislavě.[pozn. 2] Eliáš dále studoval v letech 1924–1925 v USA (Indiana University Bloomington) a roku 1928 v Londýně (London school of economics and political sciences). Před přerušením diplomatických styků s Vatikánem v roce 1950 vykonával složitou funkci posledního československého diplomata (chargé d’affaires) u Svatého stolce. Po stažení do Československa mu byla jako nečlenovi KSČ ukončena také jeho kariéra v diplomatických službách.[38]

Nejmladším synem byl JUDr. Askold Servác Ráth[39] (13. května 1907 Bratislava – 1982), který se věnoval také básnictví.

Augustin Ráth byl prvním předsedou Učenej spoločnosti Šafárikovej[40][41][pozn. 3] a vykonával také funkci předsedy slovenské odbočky Státovědní společnosti. Od 29. června 1924 byl zakládajícím členem Slovenské župy Ústřední jednoty československých šachistů, jejíž předsedou byl Dr. Vavro Šrobár.

Augustin Ráth působil v mnoha unifikačních a zkouškových komisích (pro státní zkoušky, pro jednotné soudcovské a notářské zkoušky, pro absolventy bývalých maďarských právnických fakult v Bratislavě a Košicích, stavební komisi Univerzity Komenského).

V roce 1907 zpracoval[42] pro Ottův slovník naučný heslo Moderní ústava. Dále napsal:

• Otáznik k sbieraniu slovenského obyčajového práva[43] (1906–1907)
• Moja programová reč vo volebnom okrese novobanskom v aprili 1906 (Námestovo, 1906, 16 s.)
• Práva a povinnosti medzi mužom a ženou v Uhorsku (Praha: Alois Wiesner, 1906, 59 s.)
• Úver hypotekárny a zmenkový (1911)
• Maličkosť z terminológie (1919)
• Socializácia súkromného práva (1921)
• Predslov k slávnostnej promócii doktora honoris causa pána prezidenta Dr. Edvarda Beneša na univerzite Komenského v Bratislave (1937)

Augustín Ráth byl svého času jediným slovenským profesorem práva. Stal se tak zakladatelem slovenské teorie soukromého práva, zabýval se právními dějinami a otázkami právní filosofie. Byl významně slovensky vlastenecky orientován, buditelsky pracoval pro slovenský lid a spolupracoval Andrejem Hlinkou, se kterým se však později názorově rozešel. Je zmiňován Karlem Čapkem v monografii Hovory s T. G. Masarykem: „Koncem devadesátých let byla schůze Slováků v Martine; oposice, mladší křídlo, Šrobár, Makovický, Ráth, zašli ke mě na Bystričku; mluvil jsem s nimi o slovenském programu, o práci kulturní a politické – z toho vznikla revue Hlas; to bylo v roce devadesát osm.“[44] Byl rozhodným zastáncem myšlenky společného československého státu[28] a vymezoval se proti nucenému odchodu Čechů ze Slovenského státu. Stejně rozhodně odmítal myšlenky komunismu. V současnosti^[kdy?] se bádání o jeho životě a odkazu věnuje zejména doc. PhDr. Jozef Vozár, CSc., ze Slovenské akademie věd, autor monografie Augustín Ráth. Prvý slovenský rektor Univerzity Komenského v edici Významní slovenskí právníci[45] a publikace Významní slovenskí právnici z Liptova.[46]