Atacamové

Atacamové, španělsky atacameños (v Chile) nebo atacamas (v Argentině), též apatamas, alpatamaskunzasLikan-Antai, Likanantai nebo Lickanantai v jazyce kunza (tento izolovaný jazyk zanikl ve 20. století), jsou etnická skupina původních obyvatel jihoamerického kontinentu. Jméno etnika likanantai v jazyce kunza (název jazyka pochází z výrazu ckunza, t. j. "naše") [1] znamenalo "obyvatelé území".[2]

Atacamové
(Atacameños, Atacamas, Kunza, Likan-Antai)
Atacamové (v popředí) a Ajmarové (obrázek z roku 1875)
Populace
cca 20 000 - 30 000
Jazyk(y)
španělština, kunza
Náboženství
vlastní (polyteismus), později katolicismus
Příbuzné národy
Ajmarové (Collové)

Území

Charakteristika osídlení

Jak napovídá cizojazyčné označování uvedeného etnika, domovem této skupiny obyvatel Jižní Ameriky je poušť Atacama v Andách. Tito lidé od pradávna obývali oázy, údolí a soutěsky v oblasti Salar de Atacama a v povodí řeky Loa v regionu Antofagasta v Chile, menší populace jsou též v oblasti Puna na severozápadě Argentiny a v jihozápadní hornaté oblasti Bolívie.[3][4]

Územní příslušnost jednotlivých etnik v Chile

Různé zdroje se při uvádění počtu příslušníků tohoto etnika poněkud rozcházejí. Dle závěrečných výsledků sčítání obyvatelstva Chile v roce 2002 náležel Atacamům zhruba tříprocentní podíl z celkového počtu příslušníků jednotlivých etnik na území Chilské republiky.[5] Jiný zdroj uvádí, že na území Chile bylo na počátku 21. století evidováno zhruba 21 000 obyvatel, přináležejících k atacameños.[2] Mezi jednotlivými komunitami Atacamů existují určité kulturní rozdíly.[2]

Přírodní a klimatické podmínky

Klima je v této oblasti naprosto extrémní, s minimem srážek a velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Zdrojem vody jsou řeky Loa, Salado a Vilama a některé místní louky a mokřady. Vegetace má vysokohorský charakter, z živočichů se zde vyskytují například lišky, pásovci, lamy guanaco a vikuně, viskači z čeledi činčilovitých, kondoři, plameňáci a husy.[2]

Historie

První obyvatelé přišli do oblasti pouště Atacama na konci poslední doby ledové, t. j. kolem 10 000 let před n. l., kdy v této krajině existovala velká jezera a mohutné řeky.[6]

Způsob života

V nejstarším období byli Atacamové kočujícími lovci, následujícími stáda zvěře. Používali kamenné a obsidiánové nástroje. V té době jim jako útočiště sloužily jeskyně a skalní převisy. Později se tito obyvatelé pouště začali věnovat i zemědělské činnosti a v období kolem 2000 – 1000 př. n. l. postupně přešli k usedlému způsobu života. Hlavním zdrojem obživy se stal chov lam a pěstování kukuřice.[6]

Pozůstatky obce Tulor z předkolumbovského období

Atacamové v té době již pro svou potřebu vyráběli textil a keramické předměty. Keramika byla zpočátku zdobena antropomorfními motivy, pozdější tzv. černá keramika se vyznačovala geometrickými vzory. Sůl a potřebné kovy získávali Atacamové z místních zdrojů – sůl na pláni Salar de Atacama v Chile, měď v severochilské lokalitě Chuquicamata a zlato v dolech ve stratovulkanickém komplexu Incahuasi, který se nachází na hranicích mezi Chile a Argentinou. Vesnice, budované těmito atacamskými zemědělci, tvořila zděná kruhová obydlí s kónickými střechami, jak to například dokládají pozůstatky někdejší obce Tulor necelých 8 km jihovýchodně od San Pedro de Atacama v chilském regionu Antofagasta.[6] Tato obec (tzv. aillu) zde existovala zhruba od roku 800 př. n. l.[7] Později kolem r. 900 n. l. atacamské obyvatelstvo vybudovalo poblíž opevněné město Quitor. V soutěsce Quebrada de Jere jižně od San Pedra de Atacama, kudy v historických dobách procházela významná karavanní stezka, se dochovaly petroglyfy původních obyvatel.[8] Jinými historickými lokalitami jsou Lasana (Pukará de LasanaPevnost Lasana) v chilské provincii Calama, Chiu Chiu, Calama, San Pedro de Atacama, Toconao, Peine, Tilomonte a další. Předpokládá se, že původním obyvatelům Atacamy náleželo i město Tastil v provincii Salta na severu Argentiny, které bylo po vpádu Inků v 15. století opuštěno.

Náboženství

Atacamové věřili v různá božstva. Součástí duchovního života Atacamů bylo uctívání významných hor, považovaných za posvátná sídla bohů. Takovou horou byl například Licancabur, téměř 6000 metrů vysoký stratovulkán na hranicích Chile a Bolívie. K těmto horám se obyvatelé Atacamy obraceli jako k symbolům, zaručujícím dobrou úrodu, bohatství, zdraví a prosperitu.[2] Atacamové věřili v život po smrti a své zesnulé vybavovali různými předměty na dalekou pouť. V období let 400 – 1100 n. l. do života a náboženství Atacamů vlivem obchodních kontaktů s jinými územími pronikla kultura Tiwanaku i s průvodními znaky. V 15. století dobyl vlast Atacamů incký vláce Tupay Yupanqui a kolem roku 1450 ovládla území původních obyvatel Atacamy Incká říše. To se projevilo příklonem místního obyvatelstva k uctívání Slunce a také k užívání některých halucinogenních drog. K prvním střetnutím původních obyvatel se španělskými conquistadory došlo v roce 1536.[2] Pod španělským vlivem se původní obyvatelé postupně přiklonili ke katolictví.[6]

Odkazy

Reference

  1. ADELAAR, Willem F. H.; MUYSKEN, Pieter C. The Languages of the Andes. Cambridge: University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 0-521-36275-X. (anglicky)
  2. Pueblos originarios de Chile. Atacameño [online]. [cit. 2017-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-11. (španělsky)
  3. Ambiente y Localización – Atacameños - Chile Precolombino. chileprecolombino.cl [online]. [cit. 2017-02-09]. Dostupné online. (španělsky)
  4. Educarchile - Pueblos originarios de Chile: atacameños. www.educarchile.cl [online]. [cit. 2017-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-11.
  5. Censo 2002. Síntesis de Resultados [online]. Chile: Instituto nacional de estadísticas [cit. 2017-02-09]. S. 23. Dostupné online. (španělsky)
  6. San Pedro de Atacama [online]. UNESCO [cit. 2017-02-09]. Dostupné online. (anglicky)
  7. Tulor, Milenaria Aldea Atacameña [online]. [cit. 2017-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (španělsky)
  8. Toconao, Valle de Jere San Pedro de Atacama. [online]. [cit. 2017-02-09]. Dostupné online. (španělsky)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.