Arnošt II. Hohenlohe-Langenburský

Arnošt se narodil 13. září 1863 v Langenburgu ve Württemberském království jako nejstarší ze tří dětí a jediný syn knížete Heřmana Hohenlohe-Langenburského a jeho manželky Leopoldiny Bádenské, dcery bádenského prince Viléma. Byl také prasynovcem britské královny Viktorie, protože jeho prababičkou byla Viktorie Sasko-Kobursko-Saalfeldská, matka královny Viktorie, a jeho babičkou byla Feodora Leiningenská, nevlastní sestra královny Viktorie. Arnošt se také 20. dubna 1896 v paláci Ehrenburg v Coburgu oženil s královninou vnučkou Alexandrou, dcerou Alfréda Sasko-Kobursko-Gothajského a Marie Alexandrovny Romanovové.

Po dokončení střední školy v Karlsruhe studoval mladý princ práva v Paříži, Bonnu, Tübingenu a Lipsku, v Naumburgu v roce 1885 absolvoval první právnickou zkoušku. Po svém důstojnickém výcviku v Berlíně-Lichterfeldu (1886–1891) složil diplomatickou zkoušku (1890–1891) se jmenováním tajemníkem císařského německého velvyslanectví v Petrohradě a Londýně (1891–1894). V následujících letech pracoval ve Štrasburku jako asistent svého otce, knížete Heřmana, císařského guvernéra Alsaska-Lotrinska, a připravoval se na svou budoucí roli šlechtice Württemberského království.

Protože byla jeho manželka dcerou vévody Alfréda Sasko-Kobursko-Gothajského, stal se Arnošt po jeho smrti regentem vévodství. Od 30. července 1900 do 18. července 1905 vládl vévodství jako jménem nezletilého Alfrédova nástupce Karla Eduarda. V roce 1901 byl Arnošt oceněn Velkým křížem řádu württemberské koruny. Poté podnikl několik neúspěšných pokusů prosadit se v politice Německého císařství. Působil jako vedoucí koloniálního oddělení ministerstva zahraničí (1906–1906) a zástupce (1907–1911) a viceprezident říšského sněmu. V roce 1913 se stal Arnošt po smrti svého otce knížetem z Hohenlohe-Langenburgu, což ho opravňovalo zasedat v Kammer der Standesherren [Sněmovně lordů] ve Württembersku, kde již od roku 1895 sloužil jako zástupce svého otce. Své místo ve sněmovně si udržel až do Listopadové revoluce v roce 1918. Během první světové války byl kníže aktivní jako dobrovolník ve vojenských nemocnicích, jako generální delegát na východní frontě a císařský komisař a vojenský inspektor. V roce 1915 byl také poslán jako zvláštní vyslanec do Konstantinopole a na Balkán, aby převzal povinnosti vyslance Hanse Freiherra von Wangenheima, který onemocněl.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 Arnošt vstoupil do nacistické strany jako člen číslo 3726902.

Po druhé světové válce se Arnošt stáhl do ústraní svého osobního života. Jeho manželka, která trpěla různými nemocemi, zemřela v roce 1942. Věnoval se církevní a ošetřovatelské činnosti a byl členem Německého evangelického církevního sněmu, velitelem Württemberg-Badenschen Genossenschaft (Württembersko-bádenského družstva), guvernérem Braniborské bailivy řádu johanitů, čestným prezidentem württemberského státního spolku Červeného kříže, stejně tak württemberské evangelické lidové ligy. 11. prosince 1950 Arnošt ve věku 87 let v rodném Langenburgu zemřel.