Anuš

Armen Tigranjan vystudoval hudební školu ve Tbilisi a roku 1902 se vrátil do rodné Alexandropole, kde organizoval hudební život, zejména řídil sbor zaměstnanců železnice. Psal písně na verše tehdejších arménských básníků, podrobně studoval zpěv arménských potulných trubadúrů zvaných „ašugner“ a dlouho přemýšlel o napsání skutečně arménské opery, dlouho však nemohl najít vhodný námět. Teprve v Tumanjanově básni Anuš vytušil vhodný podklad pro operu.[1] „Naprosto mne uchvátila,“ vzpomínal později skladatel. „Nemluvě o vysoké umělecké úrovni básně, samotná její stavba, její nádherný prolog, žalozpěv víl o nezištně zamilovaných, serenáda Sara za úsvitu atd. – vše, co chybělo, bylo odít překrásnou báseň do hudební formy, podložit jí hudbu. Fascinován tématem jsem napsal operu…“.[1]

Námětem opery je konflikt lásky na jedné straně a tradice a předsudků na straně druhé, přičemž Tumanjan i Tigranjan odhalují kořeny tragédie bez odsudku a moralizování.[2] Zdánlivě zanedbatelné porušení tradice vyvolá krvavý spor mezi ženichem hlavní hrdinky Anuš (arménsky „něžná“) a jejím bratrem, který je ve slepém vleku neúprosné tradice.[3] Když Anuš se svým snoubencem přes bratrův zákaz uteče, překročí ještě nesmiřitelnější společenské příkazy a oba na to musí doplatit životem.[4] Téma vraždy ze cti ve společenstvích svázaných tradicí (včetně na Kavkaze) je aktuální i podle současných inscenátorů opery.[4]

Opera vznikala pomalu od roku 1908 a 1912 ji Tigranjan nastudoval se skupinou ochotníků shromážděných kolem jeho sboru. Původní orchestraci pro malý orchestr (asi tucet hudebníků) vytvořil Grigorij Ju. Burkovič.[5]

Hovhannes Tumanjan

Tigranjanův soubor následně projel s představením značnou část Arménie a celého Zakavkazska, roku 1913 byla například hrána v Baku.[1][3] Od roku 1913 působil Tigranjan v Tbilisi a tam roku 1919, k 50. narozeninám Hovhannese Tumanjana, z iniciativy Kavkazského sborového spolku poprvé zazněla Anuš s velkým sborem a orchestrem.[1][3]

Ve své autorské podobě je Anuš typem písňové opery, v níž se střídají sóla a sbory. Ansámbly jsou nečetné a málo rozvinuté. Harmonická struktura je – i s ohledem na ochotnické představitele – prostá, původní orchestrace počítá jen se smyčcovými a dřevěnými dechovými nástroji, které jsou často nasazovány sólisticky. Mezi nimi zaujme arménský pastýřský šalmaj zvaný „svirel“ nebo bicí nástroj „tumbuk“.[3][6]

Hudba Anuš kombinuje západní prvky s orientálními (bohatá melismata a různé figurace), z arménského folklóru pocházejí zejména písňové formy a celá struktura obřadů (hádání děvčat, svatba, zpěv nad mrtvým), modalita, prvky improvizace, specifický zvuk bicích nástrojů apod.[3][5][7][8] Z arménské lidové hudby je přímo převzata pouze jedna melodie, a to v tanci doplněném do opery dodatečně.[4][5][8] Podle kritika časopisu Los Angeles Times M. Bernheimera hudba Anuš obsahuje „specificky národní prvky… umně vmanipulované do rámce staromódní romantické opery“.[9]

Mezi nejvýraznější místa patří ariosa Sara v prvním a třetím dějství, scéna hádání ve druhém aktu, svatební tance ve třetím dějství, Mosiho přísaha pomsty ve čtvrtém a žalozpěv Sarovy matky a modlitba za Sarovu duši v pátém aktu.[6]

Roku 1933 bylo v Jerevanu otevřeno nové divadlo opery a baletu a prostá zpěvohra psaná pro poloamatérská provedení byla pro tento účel přepracována na reprezentativní operu v duchu estetiky socialistického realismu. V první fázi provedl úpravy Sergej Alexandrovič Šatirjan (1907–1959),[pozn. 1] který ji znovu orchestroval pro velký symfonický orchestr a podstatně změnil i její harmonickou strukturu. Přitom mj. nahradil původní úvod opery – nářek víl a horských duchů nad smrtí obou milenců – vokálně-symfonickým prologem. V této podobě byla opera uvedena v jerevanském divadle 27. března 1935, jako druhá arménská opera po Spendiarjanově Almast.[2][3][10] Další úpravy provedl skladatel Anušavan Grigorjevič Ter-Gevondjan (1887–1961); tato verze byla poprvé uvedena v Moskvě 22. října 1939 na Dekádě arménského umění a literatury.[2][3][10] tato nová verze nadále nahradila dosavadní. V roce 1941 byla opera uvedena v Baku, jinak zůstala především trvale na repertoáru jerevanského operního divadla.[3][10] Ta ji uvádí i na zájezdových představeních, pamětihodně například roku 1989 v Los Angeles.[9] Roku 1983 byla opera zfilmována jerevanským filmovým studiem.

Opera se hraje v amatérských či poloamatérských divadlech arménské diaspory: například roku 2012 ji uvedla v britské premiéře London Armenian Opera,[11] roku 2015 ji uvedla kalifornská Lark Musical Society[12]. Příležitostně se hraje i v profesionálních divadlech, například v letech 1970 a 1980 v Marseilles a roku 1981 v Detroitu (Michigan State Opera).[7][8]

V roce 2013 inscenoval novou verzi Anuš francouzsko-arménský divadelní a filmový režisér Serge Avédikian. Upravil libreto podle Tumanjanovy básně, například doplněním o části, které byly v sovětské době vypuštěny (v rolích otce, kněze, vesnické chasy), a objednal novou orchestraci na základě Tigranjanova původního rukopisu. Toto komorní znění – připomínající Tigranjanův prvotní orchestr – vytvořila francouzsko-arménská skladatelka Anahit Simonjanová.[4] Inscenace byla představena v jerevanském činoherním Sundukjanově divadle a následně v divadle Nanterre-Amandiers. V Arménii vzbudila netradiční inscenace pobouření a skupina intelektuálů žádala otevřeným dopisem prezidenta Serže Sarkisjana o její zákaz.[13]

Tigranjan se k opernímu žánru vrátil až na sklonku života v opeře David Bek, kterou nedokončil (zemřel roku 1950). Anuš však zůstala jeho nejznámějším dílem.[1] Za nejstarší arménskou operu je sice považován Aršak II. Tigrana Čuchadžjana z roku 1868, ale ten byl napsán na italské libreto ve stylu soudobé italské opery, a navíc poprvé inscenován až roku 1945. Anuš je první opera na arménské libreto a s hudbou hlásící se výslovně k arménské lidové tradici.[9] Pomohla formovat národní operní styl[5] a vydobyla si postavení prototypu arménské národní opery vůbec[14].

Socha Armena Tigranjana v Jerevanu

• Anuš – soprán
• Saro – tenor
• Mosi – baryton
• Starosta (kechva) – bas
• Ogan – bas
• Anušina matka – mezzosoprán
• Sarova matka – mezzosoprán
• Anušiny družky – soprán, mezzosoprán
• Šafer – baryton
• Vesničané

• 1954 (НД 02336-41). Hrají a zpívají (Anuš) - Kohar Kasparjan, (Saro) Avak Petrosjan, (Anušina matka) Anuš Garibjan, (Mosi) Vagram Grigorjan, (Ogan) Vozgen Alenakjan, (starosta) Karlos Markosjan, (ponocný) S. Galustjan, (Sarova matka) Maria Čmškjan. Sbor a orchestr Státního divadla opery a baletu Arménské SSR řídí Mikael Tavrizjan.[15]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anuš na Wikimedia Commons