Šalmaj

Šalmaj je dřevěný dechový nástroj s dvojitým plátkem (strojkem) a kónickým vývrtem. Je předchůdcem hoboje a anglického rohu. V mnoha zemích přetrval v rozličných podobách do současnosti a je hojně využíván v tradiční lidové hudbě, např. dulzaina (příp. chirimía) ve Španělsku, xirimia, dolçaina, gralla, tible či tenora v Katalánsku, charamela v Portugalsku nebo ciaramella v Itálii.

Žena hrající na šalmaj (Tobias Stimmer, cca 1500)

Jazyková poznámka

Slovo šalmaj je v češtině zpravidla ženského (pouze takto je uvádějí PČP, SSČ, ASCS, Internetová příručka ÚJČ[1]), „zřídka mužského rodu“ (informaci o mužském rodě podává SSJČ a PSJČ).

O nástroji
Různé velikosti šalmají, jak je zobrazil Michael Praetorius v díle Syntagma Musicum (1620)
Sopraninová a sopránová šalmaj, vyrobil Vladimír Richter

Původ a vývoj

Podle některých zdrojů vznikla šalmaj v Bagdádu za vlády kalifa Haruna al Rašída (763–807), podle jiných je potomkem anatolského nástroje zurna. Do Evropy se dostala během křižáckých válek, kdy Saracéni využívali k zastrašení protivníka velké vojenské kapely sestávající především ze šalmají, trubek a bubnů. Její jméno pochází tedy pravděpodobně z arabského salameya, někteří etymologové však původ jména odvozují od latinského calamus, což znamená „rákos“.

Nástroj je obvykle vysoustružen z jednoho kusu dřeva, opatřen kuželovým vývrtem a roztrubem. Třtinový dvojitý plátek (strojek) byl původně podložen kovovým diskem, který sloužil jako opora rtů, později byl strojek vsunut do dřevěné piruety. Rty se částečně opíraly o piruetu a strojek svíraly pouze lehce, možnost ovládat dynamiku nástroje byla tedy velice omezená. Zvuk šalmaje byl proto pronikavý a silný.

V 16. století došlo k dalšímu rozvoji nástroje – byl zúžen vývrt, zmenšeny prstové otvory, jeho rozsah se zvýšil. Nástroj se vyráběl v několika velikostech, větší typy byly opatřeny klapkou, kterou zakrývala ozdobná krytka – fontanela. Tyto byly nazývány „pumorty“.

V 17. století postupně převzal úlohu šalmaje hoboj, na jehož vývoji se nejvíce podílel francouzský stavitel nástrojů Martin Hotteterre.

Použití

Po vzoru Saracénů byly šalmaje brzy po křížových výpravách využívány v evropských vojenských kapelách. Ve čtrnáctém století jsou rovněž zdokumentovány taneční soubory snižcových trumpet a šalmají. Po zdokonalení nástroje na počátku 16. století začal být nástroj spolu s pozouny a dalšími dechovými nástroji hojně využíván městskými kapelami a trubači nejen pro světskou, ale i pro chrámovou hudbu.

Odkazy

Reference
  1. Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2022. Heslo šalmaj.

Externí odkazy

Literatura
  • Buchner, Alexandr (1952): Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A - Historický č. 2
  • Čížek, Bohuslav (2002): Hudební nástroje evropské hudební kultury. Aventinum Praha. ISBN 80-7151-211-7
  • Baines, Anthony, (1991): Woodwind Instruments and Their History. Dover Publications. ISBN 0-486-26885-3
  • Kurfürst Pavel, (2004): Hudební nástroje. Togga. ISBN 80-902912-1-X
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.