Andrej Žarnov

Narodil se v Kuklově, kde vychodil základní školu. Vyšší vzdělání získával v Skalici a Trnavě, kde také v roce 1923 odmaturoval. Po maturitě studoval v Bratislavě na lékařské fakultě Univerzity Komenského, titul MUDr. Získal v roce 1931. Vysokoškolská studia prožil na katolické koleji Svorad. První vědecké studie začal uveřejňovat v roce 1933 a celkem jich do roku 1937 publikoval čtrnáct. Slovenská vláda jej 15. března 1939 jmenovala profesorem patologické anatomie a přednostou Ústavu patologické anatomie lékařské fakulty Slovenské univerzity, tuto funkci zastával do 30. června 1945. V srpnu 1940 se zúčastnil schůzky slovenských intelektuálů sdružených okolo časopisu Gardista, kterou inicioval Milo Urban, a spolupodepsal manifest slovenského národního socialismu.[1] V roce 1940 byl jmenován členem Státní rady. V té době byl přednostou patologické anatomie a kromě toho i obvodním lékařem v Trnavě. V roce 1942 se stal šéfem slovenského zdravotnictví, které bylo tehdy pouze sekcí ministerstva vnitra.

Šubíkův podpis na závěrečné zprávě mezinárodní komise vyšetřující Katyňský masakr

Koncem dubna 1943 se Žarnov musel jako lékař zúčastnit mezinárodního vyšetřování masových vražd v Katyňském lese, shromážděný důkazní materiál široce využívala tehdejší německá propaganda. Protože šlo o brutální stalinskou likvidaci tisíců polských důstojníků, což se po celé následující půlstoletí nejpřísnější tajilo a popíralo, Žarnov musel za svou veřejnou zprávu o válečných zločinech nést represivní důsledky po celý život (vězení, emigrace). Po zjištění otřesných faktů kolem vražd důstojníků, otevřeně varoval před sovětským bolševismem. Od té doby jeho občanské osudy dostávaly nebezpečný spád, od podzimu 1944 přímo hrozivý. Odmítal povstání a neuznával londýnskou vládu a setrval na platformě slovenské státnosti. Slovenská národní rada „doporučila rozsudek smrti pro 38 zločinců“, kterými se mysleli výlučně domácí spisovatelé. Ve jmenném seznamu, zcela na konci podle abecedního pořadí, se nacházelo i jméno Andreje Žarnova.

Ze Slovenska emigroval dvakrát, poprvé odešel 31. března 1945 údajně na výzvu Alexandra Macha do Kremsmünsteru a odtud do Altöttingu, odkud jej americké úřady 2. července vydaly do Československa, kde byl uvězněn. Po propuštění z bratislavského vězení byl nucen přijmout subalterní místo patologa v Trnavě, na kterém setrval až do druhé emigrace. Před komunistickou totalitou emigroval v roce 1952. I s finanční pomocí přítele a kolegy Prof. MUDr. Jana Fridrichovského emigroval v dubnu 1952. Promyšleně a utajeně, v pozdních večerních hodinách spolu se svou rodinou opustil své tehdejší bydliště v Trnavě a za krajně dramatických okolností přeplul na gumovém člunu i s rodinou přes řeku Moravu do Rakouska. Nejprve se zdržoval v Rakousku (1952), později v Západním Německu (1952-1953). V roce 1953 definitivně odešel do USA. Zde působil v letech 1955-1963 jako lékař v Cronswille State Hospital, později (1963-1974) v Harlem Valley State Hospital, Wingdale. V exilu působil ve více krajanských institucích a spolcích. Byl členem Spolku Slovenská spisovatelů, Slovenského ústavu, kulturní komise Světového kongresu Slováků a předsedou Spolku Slovenská spisovatelů a umělců v zahraničí.

Byl jeden z prvních profesorů patologie na Slovensku. V roce 1943 se jako člen mezinárodní komise soudního lékařství zúčastnil exhumací povražděných polských důstojníků v Katyňském lese a svou vědeckou analýzou potvrdil účast stalinského SSSR na masakru. V emigraci byl členem více vědeckých organizací, jako např. College of American Pathologists či American Medical Association.

Začal uveřejňovat první básně (1922-23) v mariánském časopise Kráľovná svätého ruženca (Na obzore; Oj, idem; V Štedrý večer; Prosba). Křesťanským světonázorem se přibližoval ke katolické moderně a její stopy se objevovaly i v další tvorbě. Andrej Žarnov byl však básník, který by se svou tvorbou zapsal do dějin slovenské literatury spíše než autonomistický básník burcující lid, kdyby ho komunistická cenzura neodstranila ze slovenského literárního života nejméně na půl století. Svou dá se říci až agitační poezií ho někdo přirovnal k Majakovskému, jiní ho pojmenovali „básník biče“. Celá sbírka Stráž pri Morave byla dokonce tématem jednání československého parlamentu v Praze, kde se Andrej Hlinka jako poslanec zastával Žarnovova díla[2][3], které bylo zčásti zabaveno spolu s básní Nástup otrávených a vydané zcenzurované. Všechny pasáže, které naznačovaly ideje slovenské autonomie, samostatnosti či kritiky tehdejších poměrů byly vynechány a až do roku 1940 nezveřejněny. Až za Slovenského státu vyšla sbírka v plném, necenzurovaném znění. V mnoha svých básních reagoval na aktuální dění meziválečného a válečného období v střední Evropě, které střídají vlastní intimní náměty ze soukromého života. Od skončení 2. světové války patřil v podstatě až do roku 1989 k zakázaným autorům, přesto se významně zapsal do dějin slovenské literatury. Spolu s Martinem Rázusa reprezentuje nejsugestivnější činy moderní poezie při vyklestění samostatných cest svého národa. Podobně jako Martin Rázus nebo Janko Jesenský je jedním z významných zakladatelů národně exponované politické lyriky. Kromě vlastní tvorby se věnoval i překladatelské činnosti, zejména z antické (Sofoklés) a polské poezie, mimo jiné přeložil také výběr z básní Karola Wojtyly (papež Jan Pavel II.) pod názvem Profily. Své literární příspěvky, publicistické články, odborné články a studie také publikoval ve více periodikách na Slovensku (Vatra, Rozvoj, Elán, Kultura, Slovák, Slovenské pohledy, Nové Slovensko, Gardista aj.) i v emigraci (exilové časopisy Most, Slovák v Americe, Jednota, Svobodné Slovensko, Hlasy z Říma, Černákův odkaz a další).

Za svou práci byl Andrej Žarnov vícekrát oceněn. Za vědecké úsilí cenou Diploma of the American Board of Pathologhy, za práci ve slovenském exilovém hnutí Národní cenou Světového kongresu Slováků a vyznamenáním Slovenského ústavu. Jeho verše zdobí pamětní desku na koleji Svorad věnovanou jeho řediteli Evženu Filkornovi, kterou v roce 1995 odhalil arcibiskup Ján Sokol. Čestné občanství města Trnava in memoriam za celoživotní literární dílo a osobní statečnost, Trnava 1. března 2009.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andrej Žarnov na slovenské Wikipedii.

• Šprinc M .: Pozdrav Andrejovi Žarnovovi (Cleveland, 1963)
• Vnuk F .: Predstavitelia slovenskej kultúrnej tvorby (In: Literárny almanach Slováka v Amerike, 1967)
• Hvišč, Marčok, Bátorová, Petrík: Biele miesta v slovenskej literatúre (Bratislava, 1991)
• Cabadaj P.: S batohom skepsy a sklamania (Slovenské pohledy 2, 11, 1993)
• Slovenský biografický slovník VI. (Martin, 1994)
• Cabadaj P .: Pošlem domov srdca kúsok. Výběr ze slovenské exilové poezie (Martin, 1997)
• BORÁK, Mečislav. Zločin v Katyni a jeho české a slovenské souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 2000. 15 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-20. Archivováno 20. 11. 2015 na Wayback Machine
• Andrej Žarnov (1903 - 1982) : zborník o živote a diele univerzitného profesora MUDr. Františka Šubíka. In: RYDLO, Jozef M. Bratislava: [s.n.], 2008. ISBN 978-80-89348-00-8. (slovensky)
• SOKOLOVIČ, Peter. recenze zborníku o živote a diele univerzitného profesora MUDr. Františka Šubíka. Kapitola Apendix. Pamäť národa [online]. Ústav pamäti národa, 2009-2-1 [cit. 2015-12-7]. Dostupné online. ISSN 1336-6297. (slovensky)

• Stráž pri Morave s předmluvou autora (1940)
• Osoba Andrej Žarnov ve Wikicitátech