Andreas Haase

Vyučil se sazečem v Brně. Potom pracoval v tiskárně svého otce Gottlieba (Bohumila) Haase. Roku 1824 po smrti otce převzal společně se svým bratrem Ludvíkem kamenotiskárnu. Od roku 1837 spolu s bratry papírnu ve Vraném nad Vltavou. Roku 1848 k ní přistavěl dílnu na stroje a roku 1857 kotlárnu. V podniku tiskl také cyrilské a hlaholské tisky.[1] Firma Gottlieb Haase Söhne patřila mezi nejvýznamnější svého druhu v Rakousku.[3] Roku 1844 získal portugalský Řád Kristův. V roce 1851 mu byl udělen Řád Františka Josefa.[2] Roku 1854 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Vraného[4]. Roku 1862 získal titul císařského rady.[1][2]

Veřejně se angažoval již před rokem 1848. Ve 30. letech ho gremium knihtiskařů v Praze zvolilo za svého předsedu. Od roku 1843 do roku 1848 zasedal v pražském obecním zastupitelstvu.[2] Od roku 1844 působil coby major nově zřízeného měšťanského střeleckého sboru.[3] Významné aktivity vyvíjel během revolučního roku 1848. Byl plukovníkem Národní gardy.[1][3] V roce 1849 se stal i prozatímním velitelem Národní gardy v Českém království. Na tomto postu setrval do rozpuštění Národní gardy.[3]

V roce 1850 byl zvolen byl náměstkem starosty Prahy. Funkci zastával do roku 1856, kdy na ni rezignoval.[2] Nadále zůstával členem městské rady.[3] Roku 1861 se po nových volbách stal opět členem městské rady. Od roku 1858 do roku 1861 byl předsedou pražské obchodní a živnostenské komory. Byl také členem zesíleného zemského výboru.[1] Zastával funkci přispívajícího člena a nakonec ředitele České spořitelny.[2]

Po obnovení ústavního systému vlády počátkem 60. let se zapojil i do vysoké politiky. V zemských volbách v Čechách roku 1861 byl zvolen na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Praha.[5] Na mandát rezignoval již v prosinci 1861.[6]

Z hlediska národnostního zastával vlastní program, který prezentoval v rozpravě na zemském sněmu v dubnu 1861. V ní odmítl dělení na českou a německou stranu a prohlásil, že na jeho korouhvi nejsou žádné zemské znaky, ale znak jednotného Rakouska.[7] Tento projev kritizoval český tisk. Haase podle něj sice nepatří přímo k německé straně, ale svým proslovem prý poškodil české státoprávní aspirace.[8] Národní listy ho při vzpomínkách na 50. léta 19. století řadí k německé straně, která převládla ve sboru pražských obecních starších.[9] V roce 1862 ho tento list řadil k haasovsko-centralisticko-německé straně, která byla hlavním rivalem české Národní strany.[10] V jiném zdroji z roku 1869 je zase zpětně Haase označen za předáka tzv. pražské mittelpartei (Strany středu).[11] Již v roce 1848 patřil mezi tzv. sedmašedesátníky, tedy skupinu pražských měšťanů, která veřejně poděkovala knížeti Windischgrätzovi za potlačení pražského povstání.[12] Později náležel mezi zakládající členy spolku Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Roku 1863 se stal i členem Vlastenecko-hospodářské společnosti. Byl také členem Společnosti Musea království Českého.[1]

Z veřejných funkcí odešel koncem roku 1861 na základě vlastního dlouhodobého záměru. Opustil zemský sněm, funkci prezidenta obchodní komory i prezidenta pražské řemeslnické záložny.[6] Zemřel v červnu 1864[2] po dlouhé nemoci.[3] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Byl dvakrát ženat, s manželkou Barbarou a po její smrti s Marií Krumpieglovou (1812-1885) bydlel v objektu tiskárny na Anenském náměstí čp. 211/I a vychovali 6 synů. Pět z nich se dožilo dospělosti: Robert (1835-1872) byl obchodním zástupcem, Emil (* 1837- ) pokračoval ve vedení otcova podniku, stejně jako Quido (1838-1897), Hugo (* 1841-?) a Ondřej (1842-1895)[13].