Anděla Mericiová

Angela byla dcerou Jana Mericiho a Kateřiny dei Bianchi ze Salò, měla měděné vlasy, sama se údajně naučila číst a mimo jiné prý byla obdařena schopností urovnávat spory a naslouchat lidem, utišit jejich duševní bolest. Spolu se starší sestrou a bratrem vyrůstala na statku v Grezze. Po krátké době jí ovšem zemřela matka, otec i starší sestra, kterou měla nejraději. Po její smrti měla první vidění, ve kterém se jí zjevila u místa zvaného Machetto duše její zemřelé sestry, jak stoupá k nebi obklopena anděli. Spolu s bratrem se roku 1492 odstěhovala ke strýci do Salò, mezitím vstoupila do františkánského třetího řádu (terciáři) a měla své druhé vidění, ve kterém měla být pokoušena satanem v podobě krásného anděla, kterému se ale vzepřela, načež zmizel. Po návratu na usedlost v Grezze již byla oslovována sur Anzola – sestra Anděla. Třetí zjevení mělo proběhnout blízko Maguzzana na místě zvaném Brudazzo, kde se jí zjevil žebřík, spojnice mezi nebem a zemí, po němž stoupali andělé a panny i s její zemřelou sestrou.

V roce 1516 se odstěhovala zpátky do rodné provincie Brescia, aby na návrh františkánů pečovala o vdovu Kateřinu Patengolovou. V té době byla již Angela duchovní matkou a rádkyní vévody Františka II. Sforzy, setkává se s Gabrielem Cozzanem a Isabettou Pratovou. Mezi lety 1520-1530 podnikla Angela poutě na svatá místa, v roce 1529 se přestěhovala do Cremony a v roce 1532 byla zproštěna na vlastní žádost povinnosti být pohřbena ve františkánském kostele.

Její osobnost lze vykládat ve dvojím smyslu, které si ovšem ve výsledku neprotiřečí. Angelu Merici, i když není možné potvrdit ani vyvrátit, zda skutečně v Boha věřila nebo ne, si lze stejně dobře představovat bez všech katolických přídavků o neuvěřitelných zázračných viděních, nebo o jejím oslepnutí a znovuobnovení zraku, které o ní vznikly, aby mohla být kanonizována, jako obyčejnou ženu, která prostě jen usilovala na svou dobu přijatelnými prostředky o zajištění lepšího života sobě a stejně smýšlejícím ženám, které toužily po svobodném životě bez nutnosti finanční závislosti na muži. Lidského práva, které bylo tehdy a ještě na dlouhou dobu poté dosažitelné pro obyčejné ženy jen pod klauzurou v klášteře, nebo u žen s dostatečnými finančními prostředky „urozeného“ původu, které si takový rovnoprávný život mohly dovolit i bez klauzury, ovšem s manželem po svém boku (například Isabela Kastilská).

Angelin počin byl tedy na svou dobu velice odvážný a v jistém ohledu šokující. Mohla si to ovšem dovolit jako sestra františkánského řádu, zasvěcená bohu - proti tomu nemohl nic namítat ani papež. A tak v roce 1535, pět let před svou smrtí, ustanovila spolu s 28 pannami Společnost svaté Voršily (pro srovnání - ve Španělsku založil roku 1539 Ignác z Loyoly Tovaryšstvo Ježíšovo) a roku 1536 byla schválena její řehole, kterou nadiktovala Gabrielovi Cozzanovi, svému kancléři, a která vznikla právě kvůli nedotknutelnosti Společnosti svaté Voršily, a církevnímu, právnímu a politickému uznání. Angela Merici nadiktovala Gabrielu Cozzanovi celkem 3 spisy: Řeholi, Rady pro kolonely a Závěť neboli Odkazy pro správce z řad šlechtičen. Ve své Závěti zmiňuje Angela mimo jiné jistou Isabettu Pratovou, bohatou vdovu, která již v roce 1533 věnovala vznikající společnosti prostory na Dómském náměstí v Brescii.

Panny voršilky nebyly mnišky, nenosily stejný hábit, nebyly vázány na mužský řád, neskládaly veřejné sliby, nežily v klauzuře, neměly společný život. Společnost dostala svoje jméno po legendární ženě jménem Voršila, žijící na rozmezí 3. a 4. století v Británii, narozené do královské rodiny, která poté, co byla požádána o ruku pohanským synem jednoho krále, souhlasila se sňatkem pod podmínkou, že bude smět ještě tři roky s jedenácti tisíci pannami na jedenácti lodích křižovat světem a žít v panenství. Jednoho dne údajně bouře zahnala lodě na řeku Rýn, plavba pokračovala k Basileji, odtud do Říma a nakonec do Kolína, kde byly napadeny kmenem Hunů a umučeny. Katolická církev celou legendu vykládá ve smyslu boje křesťanství s pohanství, jako obranu panenství, odvahu čelit neznámému pro uskutečnění vůle boží.

Díky Angele Merici tak byl v době reformace umožněn „život zasvěcený bohu“, nevázaný na řeholní jurisdikci a legitimizující nový životní styl žen, který měl přestat být považován za něco společensky nevhodného a méněcenného, ovšem nezůstalo tomu tak na dlouho dobu, neboť již v sedmnáctém století musely sestry voršilky klauzuru přijmout.

Angela Merici bývá zobrazována v řádovém oděvu, někdy se žebříkem (který jinde nahrazuje hůl - větev s osekanými větvemi), křížem, nebo růžencem, knihou, lilií (symbol panenství) a dětmi, které vyučuje. Roku 1768 ji blahořečil papež Klement XIII. a roku 1807 svatořečil papež Pius VII.