Alois Mezera

Mezi roky 1910–1913 vystudoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Josipa Plečnika. Podílel se také na návrzích interiérů císařských vlaků pro Rakousko-Uhersko a Osmanskou říši.

Oženil se s malířkou Julianou Winterovou a podnikl celou řadu studijních cest po celé Evropě, včetně Turecka.

V letech 1920–1925 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Po první světové válce vypracoval celou řadu návrhů památníků obětem tohoto konfliktu. Účastnil se řady architektonických výstav v různých evropských hlavních městech.

• Rodinný dům v ulici u Pernikářky v Praze (1922–1923)
• Nová radnice v Úpici (1922–1923)[4]
• Gymnázium Milana Rastislava Štefánika v Novém Městě nad Váhom (1923)[5][6]
• Gymnázium a školy v Trutnově (1923–1924)
• Soudní budova v České Skalici
• Masarykova národní škola v Ústí nad Labem – Krásném Březně (1927)[7]
• Krematorium Strašnice v Praze (1927–1930)[8][9]
• Československá velvyslanectví v Berlíně a Ankaře
• Velvyslanectví České republiky v Bělehradu (1927)
• Československý dům v Bělehradě (1928)
• Rodinný dům v ulici Ke Klimentce v Praze (1927–1928)
• Rodinný dům v Kozlovské ulici v Praze (po 1930)
• Nájemní dům v Sokolovské ulici v Praze (1937–1938)
• Nemocenská pojišťovna v Benešově
• Školní budova v Bohumíně (1940)[10]

Kromě toho se účastnil řady soutěží, mj. na kostel na Královských Vinohradech, krematorium na Vyšehradě, Nejvyšší soud v Brně a další.