Alexandr Beer

Alexandr Beer se narodil 7. února 1917 ve Vranově na Topľou do rodiny židovského původu.[2] Jeho rodiče později zahynuli v koncentračním táboře.[2]

Absolvoval gymnázium v Košicích a studoval vyšší školu textilní v Brně. Před okupací byl zaměstnán v průmyslu.[2][3]

V roce 1939 se rozhodl utéct z Protektorátu přes Švýcarsko do Anglie. Na švýcarských hranicích byl však švýcarskými orgány zadržen a předán Německu. Po třítýdenním pobytu v německém vězení byl deportován zpět do Prahy, kde však před cílem cesty z transportu utekl. Poté utekl do Polska, kde se náhodou sešel se svým bratrem. Po napadení Polska utekl do Sovětského svazu se skupinou, v níž byl i komunistický senátor Antonín Zmrhal. Po sérii výslechů a třítýdenní internaci v bývalém carském sídle v obci Opalicha jim byla nabídnuta práce. Alexandr Beer přijal práci v textilní továrně u Moskvy.[3] Oženil se se španělskou interbrigadistkou, která utekla před Francovým režimem do SSSR.[2]

Po napadení Sovětského svazu Německem (22. června 1941) se nejprve s domobranou účastnil budování zákopů na obranu Moskvy, poté mu byla povolena evakuace a odjel se ženou do kazašské Karagandy, kde si opět našel práci v textilním průmyslu. Poté napsal plukovníku Svobodovi, aby si jej vyžádal do nově tvořené armády v Buzuluku, protože bez této podpory nebylo jeho žádosti o propuštění vyhověno.[2][3]

Účastnil se bitvy u Sokolova, v níž byl velitelem minometného roje, byl zraněn a dostal se do nemocnice v Mičurinsku.[3] Zde se mladé lékařce podařilo zachránit před amputací nohu, kterou postihla gangréna.[4] Poté se dostal k bitvě u Kurska, kde díky svým znalostem německého jazyka tlumočil u výslechů německých důstojníků Wehrmachtu a SS,[3][4]. Poté se dostal do Novochopersku k československým vojákům, absolvoval cvičení a učil se v důstojnické škole[2]. Poté se jako velitel tanku účastnil bitvy o Kyjev, bitvy o Bílou Cerekev a o Žaškov. Po příchodu na Volyň byl velitelem tankového učiliště na výcvik volyňských Čechů v Sadaguře. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace, při níž byl v Nižném Komárniku opět raněn.[3] Jako zástupce velitele tankového praporu se podílel na osvobození Ostravy a Prahy.[5] V závěru ostravské operace se stal technickým důstojníkem praporu.[2]

V roce 1946 demobilizoval a poté získal hodnost nadporučíka. Nastoupil do Centrotexu a vstoupil do KSČ,[3] přesvědčením byl sociální demokrat.[2] V roce 1951 byl omylem na 48 hodin zavřen[3] v rámci represí proti zahraničním vojákům, přitom byl československými bezpečnostními orgány zmlácen jak doma, tak poté v Petschkově paláci[4] a byla mu provedena domovní prohlídka.[2] Po přiznání omylu byl Státní bezpečností propuštěn, avšak i poté nesměl dva týdny vycházet z domu, byl hlídán Státní bezpečností a bylo mu znemožněno telefonovat.[2][3] Jak uvádí, poté už „jim nevěřil“.[4] Poté odešel z Centrotexu, ale pokračoval v práci v textilním průmyslu,[3] poté na ministerstvu lehkého průmyslu.[2]

Své ženě se během bojů odcizil a ona se vrátila roku 1948 z Moskvy do Španělska, kde si vzala jiného muže.[2] Alexandr Beer se oženil podruhé a toto manželství vydrželo 55 let.[2]

V srpnu 1968 vyvěsil z okna černý prapor.[4] Kvůli tomu v roce 1968 byl vyloučen z KSČ a přišel o lukrativní zaměstnání.[2] Pracoval jako technik v pražské továrně Tiba, poté se díky kontaktům s ministrem Svačinou dostal na ministerstvo průmyslu, kde pracoval až do roku 1989, a to i v důchodovém věku.[2] Po roce 1989 pracoval v nadnárodní společnosti. V roce 2005 odešel do důchodu.[3]

Váleční veteráni (a) Sokolové na setkání v sále Ministerstva obrany Na Valech v srpnu 2012 při výročí Slovenského nár. povstání. A. Beer třetí zprava

Beer uvádí, že když bylo navrženo jeho povýšení na generála, komise na ministerstvu obrany návrh vyřadila s odůvodněním, že jeho minulost v různých vysokých funkcích nasvědčuje jeho spolupráci s komunistickým režimem.[2] Hodnost brigádního generála mu pak udělil prezident Václav Klaus 8. května 2010.[6]

Byl dlouholetým místopředsedou Československé obce legionářské,[5] a to do 4. června 2011.[7][8]

V roce 2011 protestoval proti pomníku v Novém Boru,[4] věnovanému osmi zdejším Němcům, z toho třem starcům a dvěma ženám, kteří byli za údajné přechovávání zbraní 2. června 1945 na náměstí v Novém Boru nejprve několik hodin mučeni a potom zastřeleni příslušníky československé armády a revoluční gardy a jsou pohřbeni v hromadném hrobu na neznámém místě. Tzv. symbolický hrob na novoborském lesním hřbitově na hrobovém místě pronajatém k tomu účelu radou města na své náklady v roce 2006 vybudovala rodina MUDr. A. Trägera, který 3. června 1945 utekl z transportu odsouvaných Němců organizovaného Rudou armádou a jako nezvěstný byl později prohlášen za mrtvého. Nejméně jedna ze zastřelených osob byla příslušníkem NSDAP a dr. Träger byl členem jak NSDAP, tak SS. Alexandr Beer se přidal k místním odpůrcům pomníku, kteří jej považují za nepatřičný a za obcházení zákona o pohřebnictví. Alexandr Beer jej označil za projev revanšismu. Události věnoval Jan Tichý novelu a divadelní hru „32 hodin mezi psem a vlkem“, která podle odpůrců lživě očerňuje příslušníky československé armády a „je možné ji vnímat jako jistou obhajobu oněch popravených německých mužů a žen“.[9] Divadelní hra například označuje československé vojáky za příslušníky armády gen. Ludvíka Svobody, ačkoliv ve skutečnosti se akce účastnily výhradně vojenské síly sestavené v Mladé Boleslavi a popravu vykonal 47. pěší pluk pod velením podplukovníka Josefa Sekáče.[10]

28. října 2012 mu prezident Václav Klaus propůjčil Řád Bílého lva vojenské skupiny za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. Ve zdůvodnění jeho udělení bylo též konstatováno, že za své hrdinství obdržel řadu vysokých vojenských vyznamenání a že stále aktivně působí na veřejnosti a především pak mezi mládeží a svým veřejným vystupováním přispívá k udržování a šíření odkazu národního odboje.[5]

Mezi prvním a druhým kolem první přímé volby prezidenta na začátku roku 2013 vyzval na tiskové konferenci několika organizací prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga k odstoupení z kandidatury kvůli jeho názoru, že Benešovy dekrety jsou již neplatné, respektive vyhaslé, a kvůli výrokům na adresu vlády Edvarda Beneše a poválečných událostí v Československu (naznačujících, že dnes by původci takových opatření byli povoláni před Mezinárodní soudní dvůr). Jeho názory a postoje označil za neslučitelné s funkcí prezidenta republiky a označil za ostudu republiky, že tento člověk vůbec kandiduje. Podle Beera Schwarzenberg hrubě degradoval hrdinství českých vlastenců a vojáků.[11][12] Přitom mu Beer údajně vytkl i členství jeho tchána v SA, za nejhorší členy SS a SA označil Rakušany.[13] K Beerovu vyjádření se připojil i veterán Pavel Vranský, naopak mluvčí Čs. obce legionářské Ladislav Lenk se od něj jménem své organizace distancoval a označil jej za osobní stanovisko pana Alexandra Beera, přičemž připomenul, že již je jen řadovým členem.[14]

Dne 28. října 2013 jej prezident Miloš Zeman povýšil do hodnosti generálmajora.[15]

U příležitosti 70. výročí konce II. světové války byl Alexandr Beer prezidentem Milošem Zemanem jmenován do hodnosti generálporučíka.[16] Alexandr Beer zemřel 31. prosince 2015 v Praze.

• Poprava Němců v Novém Boru

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Beer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr Beer
• Plukovník v.v. Alexandr BEER^{[nedostupný zdroj]}, Paměť národa (v roce 2010 natočil a zpracoval Luděk Jirka)
• Válka. cz., Beer Alexander