Alexander von Krobatin

V roce 1869 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. Vyřazen byl v hodnosti poručíka. V letech 1871–1873 také absolvoval vyšší dělostřelecký kurz a v letech 1874–1876 i kurz technické chemie na Vídeňské vysoké škole technické. V letech 1877–1882 vyučoval v hodnosti nadporučíka a hejtmana na technické vojenské akademii. Později v hodnosti majora velel dělostřelecké kadetní škole ve Vídni. Roku 1895 byl povýšen na plukovníka a po dobu 14 měsíců velel regimentu. Koncem října roku 1896 byl jmenován předsedou 7. odboru říšského ministerstva války a koncem října roku 1904 se zde stal sekčním šéfem a v této vysoké úřednické funkci setrval až do svého jmenování ministrem. Mezitím byl roku 1900 povýšen na generálmajora.[1]

Od 9. prosince 1912 do 10. dubna 1917 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).[2] Ve funkci se zasloužil o nasazení rychlopalných děl do výzbroje armády a dokončil zavádění těžkých minometů o ráži 305 mm, které objednal pro armádu již předchozí ministr Moritz von Auffenberg.[1]

Před vypuknutím první světové války, v době po atentátu v Sarajevu, hlasoval při politických poradách společně s náčelníkem generálního štábu pro vyhlášení války Srbsku. Zasloužil se pak o provedení rychlé mobilizace a prvotního nástupu vojsk na bojiště. V dubnu 1917 byl zproštěn na vlastní žádost funkce ministra a císař Karel I. ho jmenoval velitelem 10. armády na korutanských hranicích. V říjnu 1917 se zde zapojil do těžkých bitev s Italy, získal hodnost polního maršála a ještě v červnu 1918 podnikl poslední pokus o rakousko-uherskou ofenzívu na italské frontě.[1]

Byla mu udělena četná vyznamenání jako Královský uherský řád sv. Štěpána či Císařský rakouský řád Leopoldův. Byl světově uznávaným odborníkem na dělostřelecké otázky.[1]