Albatros W.IV

Počátkem léta 1916 německé námořnictvo vyjádřilo zájem vybavit své jednotky moderním stíhacím hydroplánem a během května a června oslovilo výrobce jako Albatros, Friedrichshafen, Hansa-Branderburg, Lübeck-Travemünde, Roland, Rumpler a Sablatnig (LVG) aby přišli s vlastním návrhem jednomístných stíhacích letounů schopných startu a přistání na vodě. 16. května námořnictvo objednalo tři prototypy Albatros W.IV poháněné řadovým šestiválcem Mercedes D.III o výkonu 160 k (119 kW) a vyzbrojené jedním synchronizovaným kulometem LMG 08/15 ráže 7,92 mm. První prototyp s evidenčním číslem 747 byl dodán k testovací jednotce německého námořnictva Seeflugzeug Versuchs Kommando již během srpna téhož roku. Na první pohled se dalo usuzovat, že nový hydroplán vychází z předchozí verze pozemní stíhačky Albatros D.I, nicméně křídla a VOP byly zcela nové, trup mírně větší a samozřejmě byl letoun vybaven novým podvozkem s plováky.

Již první testy přesvědčily německou admiralitu o slibných vlastnostech letounu a dalších deset předsériových strojů (č. 902-911) bylo objednáno 5. září s tím, že bude pokračovat další vývoj prototypů. Během testů se ukázalo, že plováky jsou příliš křehké a krátké a nejen plováky, ale i křídla špatně odolávaly agresivní mořské vodě. Upravený prototyp s většími plováky a upravenými křídly (přitom těžiště letounu bylo posunuto vpřed) pokračoval v testech spolu s dalším dokončeným strojem č. 785 od 23. září. 29. září byl již typ W.IV schválen a doporučen k zařazení do výzbroje německého námořnictva. V prosinci, na třetím dodaném prototypu s č. 786, již byly také odstraněny přetrvávající problémy s příliš těžkou zádí. Dalšími testy i během služby se ukázala potřeba zdvojení málo efektivních křidélek (křidélka na obou křídlech, pravděpodobně již od č. 902), neboť jednoduché zvětšení rozpětí i s křidélky se ukázalo jako nedostačující.

Prvních devět z objednaných deseti strojů dodala továrna armádě v únoru 1917 a další dodávky následovaly. První skutečný sériový kus č. 949 měl ještě další doporučená vylepšení a výzbroj doplnil druhý synchronizovaný kulomet. Albatros W.IV operoval na základnách v Severním a Baltském moři. Během služby v armádě se ukázalo, že ačkoli je dolní křídlo proti působení mořské vody plně impregnováno, jeho životnost a životnost dalších dřevěných částí letounu byla poměrně krátká, což byl ovšem problém všech tehdejších dřevěných konstrukcí letadel. Najít optimální řešení ochrany před vlhkem a současné udržení nízké hmotnosti vyžadované v letectví nebylo snadné.

Názory na bojovou kariéru W.IV byly velmi různé. Někteří historici hodnotí Albatros W.IV jako typ s krátkou kariérou, protože není známo příliš mnoho úspěchů z tehdejších bojů, kterých by dosáhl. Jiní letoun chválí a tvrdí, že byl upřednostňován například před jednomístným Rumplerem 6B. Paradoxní je, že obě tvrzení vycházejí z různé interpretace stejných údajů. Na konci války byl totiž ve stavech námořního letectva evidován poměrně velký počet těchto strojů, což by mohlo svědčit o jejich velké oblibě. Nicméně tyto počty se výrazně liší od počtu letadel skutečně operačně nasazených v boji. Pravděpodobněji lze tedy soudit, že byl tento typ stíhacího hydroplánu v bojových operacích nasazován jen minimálně, zatímco byl více používán jako cvičný. Do prosince 1917 bylo vyrobeno celkem 118 kusů, některé se výměnou dostaly do služeb rakousko-uherské armády, mnohé skončily ve skladech a nebyly nikdy bojově nasazeny.